Album týdne: Pesimistický morous Destroyer má ve skutečnosti život i svět velmi rád

Tvůrčí krizi vyřešil tím, že si naordinoval poslech filmové hudby a jazzových zpěváků z padesátých a šedesátých let. „Tradiční písničkářství mě vůbec nezajímá v porovnání s tím, že před pětadvaceti lety mě naopak nezajímalo nic jiného,“ tak nad svým novým albem Dan’s Boogie mluví kanadský zpěvák Dan Bejar, který už třicet let vystupuje pod jménem Destroyer. 

Nová hudební dieta se do zvuku aktuální – v pořadí už čtrnácté desky – samozřejmě propsala. Po předchozích Have We Met (2020) a Labyrinthitis (2022), které koketovaly s klávesami, s vlivy trip hopu a s taneční hudbou přelomu tisíciletí, se Destroyer vrací k opulentnímu zvuku staromódních big bandů. Nad ním se pak vznášejí jeho vypravěčsky podané uštěpačné texty plné popkulturních narážek a pošklebků nad úpadkem světa. 

Hudebně se Dan’s Boogie obloukem vrací k Bejarově průlomové desce Kaputt z roku 2011, která udělala tlustou čáru za jeho indierockovým obdobím a současně ho představila mnohem většímu publiku, než jaké o něm do té doby slyšelo. Tehdejší obrat byl způsoben tím, že Bejar přestal písně skládat na kytaru a dal přednost klávesovým nástrojům. Na Dan’s Boogie je soft jazz, pop i finální klavírní balada. „Byl jsi na cestě dost dlouho, aby tě zbavila iluzí,“ zpívá v rozmáchlé osmiminutové skladbě Cataract Time, což přesně vystihuje jeho pozici pozorovatele, který toho zažil i viděl hodně.

Destroyer ale není (a nechce) být Sinatra, aby zkušenosti obracel ve smíření. Přestože s věkem umocnil svoji personu unaveného muže, nepřestává dění glosovat s ironií a letargickým posměškem typickým pro generaci X. Jako když v Sun Meet Snow popisuje: „Rodinná kletba bylo naše charakteristické aroma. Svět před ním utíkal a zacpával si nos.“ V tomto ohledu je Dan’s Boogie album vypravěče, který se celou dobu projevuje jako pesimistický morous, aby se nakonec ukázalo, že má ve skutečnosti život i svět velmi rád.