Nejradši bych byla stínem

Stanovila si pevnou pracovní dobu od devíti do pěti. S tím rozdílem, že zatímco zbytek světa tím myslí devátou ráno, umělkyně Haley Fohr – vystupující pod jménem Circuit des Yeux – se do nahrávacího studia v domovském Chicagu vydávala vždy v devět večer. Zcela o samotě tu v průběhu nočních hodin po dobu osmi měsíců pracovala na nejnovějším, v pořadí sedmém albu Halo on the Inside.

Charakterizuje ho bombastický, místy až industriální zvuk, mocný, operně afektovaný hlas posazený především v hlubších polohách a temná existenciální témata spojená se samotou i sebepřijetím. „Miluji kapely jako Dead Can Dance a Siouxsie and the Banshees – postpunk, který snoubí nevyslovitelnou temnotu s oslavou toho, co to obnáší mít tělo,“ popisovala album serveru Stereogum.

Po celou svoji kariéru se Haley Fohr snaží ve svých skladbách vyhnout tomu, co popisuje jako identitu. „Nejradši bych byla stínem,“ říkala v roce 2016 v rozhovoru pro časopis Wire. „Chtěla bych, aby si mě lidé pamatovali pro moje umění a pro můj hlas, ne kvůli tomu, co mám na sobě nebo kolik mi je let.“ Pokud je to jen trochu možné, snaží se zpěvačka, která se pojmenovala podle zrakového nervu, vyhnout veškeré identifikaci a hlas je to jediné, s čím chce být spojována.