Šek na svobodu

Otázka, kdy už přestane psát o sobě a svých blízkých, padá v souvislosti s Édouardem Louisem často. A francouzská hvězda autofikční literatury každou další knihou odpovídá, teď ještě ne. Loni mu vyšly hned dvě prózy, jedna o jeho matce a druhá o starším bratrovi. První už stihla jeho dvorní překladatelka Sára Vybíralová převést do češtiny pod názvem Monique na útěku. A od pohledu je zřejmé, že patří mezi autorovy stručnější knihy, jež bývají ještě více agilní a politické než jeho romány.

Matce už věnoval prózu Boje a proměny jedné ženy, kde shrnul společenské podmínky, které ji „okradly o možnost být sama sebou“ včetně toxického dvacetiletého manželství s jeho otcem. Uběhlo však několik let a Monique potřetí žije s alkoholikem, na kterém je finančně závislá. V opilosti ji ponižuje a odpírá jí základní potřeby, až se rozhodne odejít – v tu chvíli zavolá svému synovi, spisovateli pobývajícímu na rezidenci v Aténách. A tentokrát vše může proběhnout jako z příručky na pomoc týraným ženám, protože finance nejsou problém. 

Je na taxi, kam jít, co jíst, a když už se na to Monique cítí, pak také na pronájem domku a náklady pro první měsíce samostatného života. A nebyl by to Louis, kdyby se tímto účtem za svobodu nezabýval a nepřešel v této části od osobního příběhu k esejistickému psaní. Může se zdát, že citacemi předních intelektuálů popírá nízkoprahovost svých próz, ale způsob, jakým to činí, je naopak vrací do hry. Tezi Virginie Woolf ze slavné přednášky Vlastní pokoj, že ženy potřebují svou místnost a 500 liber renty, aby mohly psát, rozšiřuje na ženy se zkušeností s domácím násilím, a nakonec na lidi obecně. „Nebo, abych to řekl explicitněji, a tedy natvrdo: kolik lidí, kolik žen by změnilo život, pokud by na to dostali šek?“ ptá se. Je si vědom, že pro útěk je třeba naplnit i další podmínky, ale ta finanční se v kapitalismu stává tou z nejdůležitějších.

Přemítá i nad vlastním kontem, kam ukládá honoráře za knihy o své rodině, jejíž členové nikdy nebyli nadšeni z toho, že o nich píše. Postupně však zveřejňování jeho pohledu na svoje životy přijali jako daň za úspěch, proto podle Louise vydělané peníze patří zčásti jim. Paradoxně prožité neštěstí tak umožňuje jeho matce být šťastnou. Chce, aby její syn dal vědět světu, že už se jí vede dobře, a sama jej pobízí ke psaní.