TOP 15 článků Respektu roku 2019

Hovor, který vedl kancléř českého prezidenta Vratislav Mynář jednoho květnového dne roku 2015 v restauraci nedaleko Pražského hradu, patřil k těm, které se nikdy neměly provalit na veřejnost. S ústavním soudcem Vojtěchem Šimíčkem tehdy probíral hodně nezáživné téma jménem služební zákon. Ve skutečnosti však šlo o časovanou bombu. Prezident Miloš Zeman chtěl zákon zrušit, Šimíček měl o něm spolurozhodovat a Mynář se ho snažil v jeho rozhodování ovlivnit. Podle informací Respektu to nebyla jediná podobná aktivita šéfa Zemanovy kanceláře. Kancléř nikdy nestál na rozdíl od některých dalších spolupracovníků Miloše Zemana v jeho pozadí. O svých schůzkách a telefonátech se soudci však nikdy veřejně nemluvil. Není divu – zákulisní zásahy do justice výrazně překračují pravomoci jeho funkce a připomínají další rozměr faktu, že v bezprostřední blízkosti hlavy českého státu se pohybují rizikoví lidé.

Poklidné dny jednasedmdesátileté ženy se před rokem zlomily do nečekaného životního dramatu. Poslední únorový čtvrtek minulého roku ji v šest ráno vzbudila policistka sklánějící se nad její postelí a konejšivě jí sdělující, ať se neleká, že k ní domů právě vstoupila zásahová jednotka provést domovní prohlídku. Před domem stálo auto s lékaři připravenými zasáhnout, kdyby šok z ranní návštěvy starší manžele nebezpečně rozrušil, dům byl plný policistů, kteří prohledávali všechny kouty a zatýkali jejího muže. „Tak se opatruj, hochu můj, uslyšíme se zase ve čtvrtek,“ končí Helena Baldová telefonát a hlas jí jihne. Její muž Jaromír Balda v tu chvíli na druhém konci pokládá sluchátko ve vazební věznici na Pankráci. Už přesně den je z něj soudem uznaný teroristický zločinec. Minulé pondělí ho zatím nepravomocný rozsudek poslal na čtyři roky do vězení za teroristický útok, který spáchal, když pokácel na dvě různé tratě kolem středočeského Bakova nad Jizerou stromy tak, aby do nich narazily vlaky. A v textech na letácích poházených kolem kolejí předstíral, že to tady na železnici útočili muslimští džihádisté.

Zkrátit si v knihovně na šicím stroji kalhoty a zahrát si tady počítačovou hru, nebo se vypravit na techno do budovy filharmonie. Zní to přinejmenším jako prohřešek proti dobrým způsobům a zvyklostem, nebo dokonce jako absurdní výmysl. V helsinské národní knihovně Oodi a v Labské filharmonii v Hamburku však k podobným aktivitám své návštěvníky vysloveně vybízejí. Obě instituce naplňují nároky 21. století a překračují zažité představy o tom, co se má odehrávat v koncertním sále a čítárně. Pomáhá tomu nejen výrazná architektura, která přitahuje pozornost turistů, ale především nekonvenční, a přitom promyšlený přístup k programu. Knihovna stále soustřeďuje vědění uložené do knih a z repertoáru filharmonie nezmizel Mozart ani Čajkovskij, je to ovšem základ k další kreativitě. Pod střechami mimořádných institucí se odehrávají události a aktivity, které by tu ještě před pár lety nikdo nečekal.

Ze dveří interny pardubické nemocnice vychází na chodbu urostlý mladý muž. Je tu nováček, na 2. lékařské fakultě Karlovy univerzity promoval teprve loni a první tři měsíce své kariéry strávil na interně v pražském Motole. Zeširoka se usmívá a dává jasně najevo schopnost profesionální ochoty, s jakou se dnes sluší přistupovat k pacientům. Na povinné laskavosti se pětadvacetiletý lékař Vojtěch Hromádko shoduje s generačními kolegy, ale v jedné věci se od nich zásadně liší. V posledních dnech se o něm a o jeho otci mluvilo na veřejnosti mnohem víc, než by mu bylo milé. Není totiž běžné, aby mladý lékař napadl pěstmi politika kvůli jeho názorům a možná i kvůli barvě kůže.

Čtyřčlenná rodina Mikulových bydlí ve třípokojovém bytě v pražských Holešovicích. Otec dvou dospívajících dětí pracuje jako chemik za hrubou měsíční mzdu 29 tisíc, matka si jako pečovatelka přijde na 22 tisíc. Rodině tedy každý měsíc na účtu přistane čistý výdělek 38 tisíc. Z těch manželé vždy obratem odevzdají bance 15 tisíc na splátku hypotéky, dalších pět tisíc spolknou dětské kroužky, školné a internet, takže na jídlo a celý měsíční provoz zbude 18 tisíc. K hranici chudoby, alespoň tak, jak ji definují statistici, mají Mikulovi hodně daleko, přesto mají často pocit, že jim něco zásadního chybí. „Chudí? To asi úplně nejsme,“ říká po krátkém zaváhání Anna Mikulová. Když ale přijde řeč na věci, které si rodina nemůže dovolit, seznam je to překvapivě dlouhý.

Nápis na hrobě je sotva rozpoznatelný. Vlhké přímořské podnebí Velké Británie si vybralo svou daň, kamennou desku překryl lišejník a text jde jen stěží rozluštit. Kdyby se to přece jen někomu podařilo, těch čtrnáct písmen mu stejně nic neřekne. Doreen Warriner odešla ze světa tak, jak na něj přišla: jako neznámá žena. Když umírala, několik tisíc českých občanů ale mohlo žít dál, aniž by část z nich kdy věděla, komu za to vděčí. Už brzy to vyjde najevo. Bylo jich pět a dodnes známe jen jednoho z nich. Jméno Nicholase Wintona, zachránce téměř sedmi stovek židovských dětí z Československa před jistou smrtí v nacistických vyhlazovacích táborech, obletělo svět a každý se tak mohl dozvědět příběh Brita, který v prosinci 1938 vyslyšel naléhání svého známého a místo dovolené na lyžích v Alpách se vypravil do Prahy organizovat únikové transporty ohrožených dětí a shánět jim víza a náhradní domov na britské půdě – zatímco jejich rodičům už nebylo pomoci.

Silnice se klikatí v nadmořské výšce dvou až čtyř tisíc metrů po prudkých svazích a náhorních plošinách. Z nejbližšího města trvá cesta za dobrých podmínek šest hodin. Jízda je pro žaludky cestujících tak náročná, že se v autobusech drží odér zaschlých zvratků z cest minulých. Zde, v městečku Sekota, v severní Etiopii, na periferii planety Země, v místě, které se nedostalo ani do Lonely Planet, žije už 20 let francouzský agronom Jonathan McKee. Původně do Sekoty přišel za výzkumem ke své doktorandské práci, zkoumal zdejší bylinky a jejich využití v tradiční medicíně, a nakonec se v dechberoucí horské krajině usadil. Naučil se plynně zdejší jazyk, amharštinu, vzal si místní ženu a nechal se pokřtít v ortodoxním křesťanském kostele. A především založil firmu, která z místních bylin vyrábí vonné tyčinky a oleje.

Janet Armstrong ve svém domě bez dechu poslouchá přímý přenos z letového střediska NASA a objímá malého syna. Joan Aldrin se, rovněž doma, opírá o dveře a třese se. Je letní odpoledne, kalendář ukazuje 20. červenec 1969 a jejich muži se právě nějakých 400 tisíc kilometrů daleko, v takzvané zóně smrti, snaží o něco, o co se dosud nikdo z lidí nepokusil a o čem se neví, je-li to vůbec v možnostech současné techniky: o přistání na Měsíci. A nic se nedaří podle plánu. Po třetí hodině odpoledne amerického času zůstala bez dechu nejen dvojice manželek, ale i lidé v řídicím středisku v americkém městě Houston. Přistávací modul Eagle (Orel) už měl dosednout, přitom se hnal několik desítek metrů nad měsíčním Mořem klidu padesátikilometrovou rychlostí vpřed. Docházelo mu palivo – a pilot a velitel mise Neil Armstrong, chladnokrevný a extrémně racionální, někdy až netečný introvert, se odmlčel.

Dostal pusu od Babiše a od té chvíle na pódiu po vyhraných volbách v roce 2017 je symbolem jeho úspěchu. Pro část společnosti je ale spíše strůjcem marketingového produktu jménem Babiš. Marek Prchal, kterého Babiš nazval při ocenění polibkem „guru Márou“ a „géniem sociálních sítí“, chce zůstat jako většina politických marketérů v pozadí, rozhovor dal od dob působení u Babiše jediný, v roce 2014 pro DVTV. Debatu o něm a jeho roli rozpoutal teď koncem června jeho švagr, dokumentarista Vít Klusák. Poslal mu přes Facebook k narozeninám otevřený dopis, ať už Marek přestane sloužit grázlovi. Ne že by ta debata do té doby spala, polibkem se stal veřejně známou osobou a během třistatisícové demonstrace proti Andreji Babišovi na pražské Letné kdosi vyvěsil v okolí bydliště premiérova propagandisty provokativní plakátky s Prchalovou fotkou, adresou a výzvou, ať si to s ním jdou lidé vyříkat (nikdo naštěstí neposlechl). A podiv nad tím, že Prchal pomáhá lživými obrázky zakrývat pravdivou tvář svého šéfa, míří na sociálních sítích na Prchala od vyhraných voleb.

Je čtyřicet let dost dlouhá doba na to, aby stát o velikosti a bohatství Česka postavil svoji základní dálniční síť? Náměstek ministra dopravy Tomáš Čoček říká, že musí být, protože země je vázaná mezinárodním závazkem propojit do roku 2030 evropské tranzitní trasy. Premiér Andrej Babiš mluvil vloni jako o svém cíli dokonce o roku 2025. Už dnes je ale prakticky jisté, že zmíněných čtyřicet let stačit nebude. Česko jako automobilová země kvalitní dálnice hodně chce, všechny vlády o nich mluví jako o prioritě. Zvládnutí hladké organizace takového kolosálního projektu se však zoufale nedaří. Politici hledající výmluvy rádi svalují vinu na odpůrce dálnic, tak snadné to ale zdaleka není.

Za zády jsme nechali kavárnu Moskva a Kino International a vstupujeme na bulvár pojmenovaný po Karlu Marxovi. Auta a davy cyklistů se prohánějí po dva kilometry dlouhé, 90 metrů široké třídě, kterou z obou stran lemují monumentální osmipatrové obytné bloky. Karl-Marx-Allee vyrostla z válečných trosek v padesátých letech minulého století a byla pýchou komunisty ovládaného východního Německa. Byt na nejlepší východoberlínské adrese získali komunističtí funkcionáři, zasloužilí umělci, ale také tisíce dělníků vybraných ve velké státní loterii. Po sjednocení Německa se složení nájemníků částečně proměnilo – z jiných částí Berlína, Německa i světa se přistěhovali profesoři, programátoři, studenti.

Na moskevském sídlišti poblíž stanice metra Nachimovskij prospekt stojí mezi paneláky a dětskými hřišti skupina nízkých budov obehnaná ostnatým drátem a hnědým plechovým plotem, na němž visí modro-žlutá cedule s nápisem „Specprijomnik No 1“. Je předposlední srpnový pátek osm hodin ráno a před bránou do oploceného objektu postává dvacítka novinářů. Přilákala je sem zpráva, že ze vrat této zvláštní vazební věznice by měl každou chvíli vyjít na svobodu Alexej Navalnyj, politický aktivista, široko daleko nejznámější kritik prezidenta Vladimira Putina a nekorunovaný král ruské opozice. Naproti vězeňské bráně stojí nachystaný policejní autobus a přítomní novináři si krátí čekání úvahami o tom, jestli bude Navalnyj hned zase zatčen. Většina přítomných pracuje pro zahraniční média, jsou tu také novináři z hrstky nezávislých domácích redakcí, ruská státní média propuštění hlavního kritika režimu ignorují.

Toto pondělí jde do tisku další z mnoha položek rozmáchlé české knižní produkce. Obsahuje celkem osmnáct obsáhlých rozmluv se „zajímavými osobnostmi českého veřejného života“, a přestože svazek s názvem Rozhovory na hraně zítřka vyjde v nakladatelství 65. pole až koncem října, už nyní vzbudil rozruch. Pohled na jednoduchou elegantní obálku, na níž jsou zobrazena jména zpovídaných osobností, prozrazuje proč. Autor Adam Folta zde „na hraně zítřka“ rozmlouvá výhradně s muži – ekonomem Tomášem Sedláčkem, novinářem Jindřichem Šídlem či podnikatelem Karlem Janečkem. Foltova kniha se stala spouštěčem dalšího kola debaty, která v Česku probublává už delší dobu, a to jak na sociálních sítích, tak v klasických médiích. Její ústřední otázka zní: Proč v českém veřejném prostoru najdeme tak málo žen?

Na úvod malý pokus. Dokážete si uvědomit, co se právě teď děje ve vaší levé ruce? A nemáme na mysli to, že drží váš oblíbený časopis, případně bagetu se sýrem, kterou k četbě přikusujete. Zajímá nás, co se děje uvnitř. Jemný tlak protékající krve v cévách, uspořádání kostí v prstech svírajících papír, napětí způsobené stresem či natažené šlachy po včerejším výkonu v posilovně. Anebo prostě jen holý fakt, že vaše levá ruka existuje a vy do ní můžete přenést svou pozornost. Pokud se vám tahle výprava do vlastní končetiny daří, gratulujeme. Fenomén nazývaný odborně interocepce, tedy schopnost zakoušet vlastní tělo zevnitř, se v poslední době intenzivně zkoumá a vědci dospívají k závěru, že má důležitý vliv na naše duševní a tělesné zdraví. Nějak záhadně souvisí s tím, že je nám na světě dobře.

Před třiceti lety padla berlínská zeď a s ní vzalo za své i rozdělení Evropy na kapitalistický Západ a komunistický Východ. Postupně se začaly hroutit i totalitní režimy, které v zemích střední a východní Evropy vládly více než čtyřicet let. V Polsku, Československu či Rumunsku a o něco později po rozpadu Sovětského svazu i v Pobaltí začal proces dvojí transformace – přechod z diktatury na demokracii a současně také z centrálně plánované ekonomiky na volný trh. Když obyvatelé postkomunistických zemí v roce 1989 přecházeli na kapitalismus, snili o tom, že brzy doženou bohatý Západ se všemi jeho občanskými i materiálními vymoženostmi. Za třicet let tyto státy ušly velký kus cesty: jedenáct z nich je v Evropské unii, jejich obyvatelé jsou bohatší, dožívají se vyššího věku a se svým životem jsou spokojenější. Vstup do kapitalistického světa ale přinesl i nepříjemné věci jako nárůst sociální nerovnosti a vylidňování některých zemí.