„Šachta má svou poezii, ale péče mě naplňuje.“ Příběh muže, který sfáral mezi seniory

V životě osmačtyřicetiletého Antonína Honsy se vše točí kolem péče o druhé. Spolu se svou ženou Martinou se stará o osmiletého syna, švagrovou s vážným zdravotním hendikepem i tchyni v pokročilém věku. V bytě v činžovním domě v Karviné bydlí ještě další tvorové, kteří vyžadují péči: na zemi polehává zlatý retrívr, za pohovkou hučí akvárium s rybičkami a u okna si prozpěvují dvě andulky. „Někteří lidé se na nás dívají, jako bychom byli divní, že žijeme všichni takhle pohromadě. Jiní nás obdivují, ale říkají, že oni by to nezvládli,“ shrnuje Martina.  

Antonín se navíc stará ještě o dalších sedmatřicet lidí – klientů Nového domova pro seniory v karvinském Novém Městě. Po noční službě se probudil ani ne půl hodiny předtím, než dorazila novinářská návštěva. Přiznává, že nepravidelné směny dávají jeho biorytmu zabrat; po ranním návratu z práce ještě obvykle doprovází syna do školy, a až pak si jde na pár hodin lehnout. Ale nestěžuje si, o seniory, kteří kvůli své výrazně snížené samostatnosti žijí v domově se zvláštním režimem, musí být postaráno i v noci. „Jde hlavně o večerní hygienu, podávání tekutin těm, kteří nespí, a především polohování,“ popisuje svou obvyklou rutinu. „Na mém oddělení je spousta imobilních klientů, které je třeba přetáčet z boku na bok, aby neměli proleženiny.“  

Svou práci bezvýhradně miluje, a kdykoli o ní mluví, zeširoka se usmívá. Jeho cesta k ní přitom byla přinejmenším neobvyklá. Pečovatelem v domově pro seniory se stal poté, co jej před čtyřmi lety propustili v rámci útlumu těžby z Dolu ČSM, kde pracoval jako zámečník a denně fáral pod zem. Coby jeden z tisíců horníků, kteří museli opustit práci kdysi spojenou s dobrými výdělky i jistým společenským statutem, se čerstvě nezaměstnaný muž rozhodl pro profesi, která se v tomto ohledu nachází spíše na opačném konci žebříčku. Svého rozhodnutí zasvětit zbytek života péči o druhé prý však ani chvíli nelitoval. „Šachta měla svoji poezii, ale dělal jsem tam primárně proto, že jsem nějaké zaměstnání potřeboval,“ srovnává. „Toto mě skutečně baví.“  

Dřina jako havířina

Práce pečovatele dává prý Antonínu Honsovi hluboký smysl a pocit naplnění. Kromě rutinních úkolů, které podpora seniorů v domově obnáší, se soustředí hlavně na to, co v popisu práce nemá, ale každý člověk v závěru života to ocení: osobní rozhovory. Bývalý horník v sobě prý v prostředí sociální služby objevil schopnost empatie, o níž netušil. Naučil se mluvit s klienty s těžkou demencí, jimž musí hodně odezírat ze rtů a číst výraz jejich tváře. Ověřil si, že trpělivost se vyplatí, protože i člověk, který zdánlivě nevnímá, zájem a kontakt potřebuje.  

„Spousta seniorů celý den sedí nebo leží na pokoji a kouká na televizi, kde dávají stále to samé dokola. Rozhovor se mnou je pro ně často nejlepší část dne,“ vysvětluje. „Mluvit s nimi, naslouchat a vidět jejich úsměv mi přináší radost. Člověk si na to musí najít během práce čas, i když ho není mnoho.“ Ale že by někdy neměl na krátký rozhovor s klientem energii nebo náladu? „Kurde, to se mi asi ještě nikdy nestalo. I když někdy jsou to na oddělení docela bomby,“ odpovídá po havířsku.  

V soukromí toho přitom moc nenamluví. Je přímý, ale stručný, jak to u lidí z uhelného regionu bývá. Rozluštit hádanku, jak z havířského prostředí, s jehož kulturou si empatii a starostlivost tradičně nespojujeme, vzešel oddaný pečovatel, proto není snadné. Místo odpovědi na otázku, proč si vybral právě sociální práci, Antonín okřikne svého retrívra, aby neočichával připravené občerstvení, a stočí řeč jinam.