O slovenských papoušcích, Velikonocích a paradoxní povaze světa

Možná to víte, možná ne, ale na Devínské Kobyle, celé Bratislavě pod nosem, žijí papoušci. Slovenští a žádní jiní. Nedávno jsme se s dětmi v zoo rozplývali nad voliérou s papoušky z Jávy, hrajícími všemi barvami. Citronová, karmínová, azurová! A přitom vlhy pestré, hnízdící v pískovcových skalách Sandbergu, nejsou o nic méně barevné. Jenže nám už zevšedněli. Tak jako mnoho jiných roztodivných věcí.

Třeba takový sad na jaře. Třešeň během několika dní exploduje. Voní, bzučí a svítí bílou či růžovou. Kdyby rostla v moři, vyrovnala by se těm nejkrásnějším korálům.Nebo podzimní les. Který deštný prales, se vším svým PR, dokáže kompletně na měsíc či dva zcela změnit barvu? A hořet vlhkým plamenem?

O sněhu ani nemluvím. Za hodinu dvě spadnou z nebe tuny a tuny bílé hmoty a přikryjí svět. Náhle je všude ticho jako v nahrávacím studiu. A tak něžné a nevinné. Moje známá z Indie na to hleděla jako na zjevení.

Manga mají, slony mají. Tohle ne.

Nejpodivnější svátek roku 

Mezi podobně zevšednělé patří i Velikonoce. Je snadné pozapomenout, jak absurdní svátek to vlastně je. Někdo (údajně) přišel zachránit svět. A pokusil se o to tím, že se nechal umučit. Čistá justiční vražda.

Následně si to za tři dny s tou smrtí rozmyslel a vstal z hrobu. A aby toho nebylo málo, odletěl později (jako nějaká nadrozměrná vlha) do nebes. A co na to jeho současníci? Místo toho, aby si synchronně zaťukali na čela a rozešli se domů na večeři a sklenku vína, rozhodli se, že o tom všem okolo promluví. Jak je možné být křesťanem a všem těmto věcem věřit? To opravdu všichni věřící vypínají mozek ve chvíli, kdy překročí práh kostela?

Můžeme se však zeptat i jinak. Jak může být nějaký Adam z Horní Dolní přesvědčen, že všichni křesťané – ti minulí i ti současní – jsou kompletně padlí na hlavu? Odkud bere to sebevědomí?

A nevypne ten Adam, když si tohle myslí o statisících svých spoluobčanů, ve svém nitru také něco důležitého? Například zvědavost? Nebo úctu k jiným lidem?Mně se rozporuplná povaha Velikonoc líbí. Křesťanství je – jako snad každé náboženství – paradoxní od samotného základu. Nejde o chybu v programu. Jedná se o původní design.

Křesťanství je absurdní a hluboké zároveň. Přijímat ho nekriticky, aniž bychom vnímali jeho vnitřní rozpory, je velká neopatrnost. Podobnou neopatrností však je také s výsměchem ho odmítat. Aniž bychom vůbec byli ochotni přičichnout si k jeho hloubce.

Jak se k němu tedy přiblížit? Možná jej stačí vnímat jako paradox.

Myšlení jako stavba, myšlení jako léčení

Tento text nemá ambici říkat cokoli o víře. Ta je v důsledku soukromou záležitostí každého z nás. Podivný charakter velikonočních svátků nám však dobře poslouží jako odrazový můstek k jinému tématu: ke vztahu racionality a paradoxů.

Převládá totiž představa, že paradox je něco, co do myšlení nepatří. Údajně jde o jakýsi typ chyby, o produkt nesprávného či líného myšlení. Když uvažujeme racionálně a korektně, postupně objevíme, že svět je hladký, jasný, srozumitelný, bez jakýchkoli vnitřních rozporů nebo protimluvů.

Podle této představy je lidské poznání něco jako stavba z lega. S každým dalším objevem přiložíme novou barevnou kostku, až pak pochopíme vše, co se pochopit dá. Konečně bude všechno jasné. (Podobný stavební projekt, mimochodem, bez velkého úspěchu zkoušeli už ve starověkém Babylonu.)

Existuje ale i jiný, skromnější pohled na racionalitu. Možná nepřemýšlíme v první řadě proto, abychom pochopili svět. Přemýšlíme proto, abychom řešili problémy, před kterými v našich životech stojíme. Ten, kdo přišel o práci, uvažuje, kde vydělat peníze. Když se vyskytne nový, neznámý virus, společnost přemýšlí, jak jej zkrotit. Hrozí vojenský konflikt a diplomaté zvažují, jak se mu vyhnout.

Podle této představy přemýšlením nebudujeme honosnou stavbu až do nebe. Překonáváme jím problémy, složitá místa, slepé uličky. Stavíme mosty nad propastí.A myšlení samotné je spíš léčením než podmaňováním reality.

A paradoxy? Ty nejsou chybami, ale místy, kde se odehrává živé myšlení, propastmi, nad kterými se nám ještě nepodařilo postavit most. A možná se nám to ani nikdy nepodaří.

Dvakrát čtyři paradoxy

Novověkého myslitele Immanuela Kanta by si asi nikdo netroufl obvinit z nedostatku racionality. Naopak bystřejšího (a nudnějšího) muže byste v Královci v 18. století asi těžko potkali. A přece (či právě proto!) se ani on ve své filozofii nevyhnul paradoxům.

Ve své Kritice čistého rozumu píše o čtyřech rébusech, které údajně lidský mozek nedokáže rozlousknout. Zaprvé, nikdy prý nezjistíme, jestli je svět konečný, nebo nekonečný. Za druhé, nikdy nebudeme vědět, jestli je složen z nějakých základních stavebních prvků, které již nelze dále rozkládat, či ne. Zatřetí, nelze nezpochybnitelně tvrdit, že máme svobodnou vůli, ale ani to, že ji nemáme. A začtvrté, nikdo s konečnou platností nedokáže, zda existuje Bůh.

Kant psal o velkých, abstraktních tématech. I v současné společnosti však narážíme na paradoxy, kam se jen podíváme. Uvedu přesně čtyři z nich, abych zkopíroval Kantův půdorys.

Jak upozorňuje izraelský historik Juval Noach Harari, Západ vyznává hodnoty svobody a rovnosti. Ignoruje však, že tyto hodnoty ve skutečnosti stojí zásadním způsobem proti sobě. Když chcete mít rovnostářskou společnost, musíte prosazovat množství legislativy, jež omezí svobodu těch, kteří jsou šikovnější, bohatší nebo měli prostě v životě více štěstí. A naopak, čím svobodnější společnost vytvoříte, tím méně rovnosti v ní bude. Ti nahoře se přece svých práv a výdobytků sami od sebe nevzdají. A mají k dispozici prostředky, aby si své výsadní postavení nenechali jen tak vzít. Takže je tady dilema: mohou ideály svobody a rovnosti koexistovat? A pokud ne, který si máme zvolit?

Druhý paradox se týká odpuštění. Poté co se v nějaké zemi událo mnoho křivd (například po válečném konfliktu nebo když padl autoritářský režim), stojí občané této země před palčivým dilematem. Odpustit, či neodpustit? Pokud odpustí, zradí oběti, které se už často samy bránit nemohou. Pošlapou jejich památku. Pokud však neodpustí, připravují vlastní zemi o budoucnost, o šanci na nový začátek. Vždyť jak může fungovat země, v níž je pětina či třetina občanů považována za zločince? Co tedy mají lidé v takové zemi dělat?

Třetí paradox zažíváme každodenně v našich nemocnicích. Rádi říkáme, že každý lidský život má absolutní, nevyčíslitelnou hodnotu. Sektor zdravotnictví však nemá (a ani nemůže mít) neomezený rozpočet. A tak musíme přistoupit k ošemetné matematice: jak vyčíslit cenu nevyčíslitelného života, abychom se dokázali rozhodnout, kterou léčbu jsme jako společnost ještě ochotni zaplatit a kterou už ne. Platí tedy skutečně, že každý člověk má absolutní hodnotu, nebo jde jen o klamavou frázi?

Poslední rébus se dotýká citlivého tématu migrace. Pokud opravdu věříme, že všichni lidé jsou si rovni, neměli bychom upřednostňovat ty, kteří jsou nám blízcí, před ostatními. A přece tak neustále činíme. Rodiče chrání své syny a dcery více než jakékoli jiné děti. A stejně i stát. Chrání své občany více než lidi, kteří – často zubožení a zoufalí – klepou na jeho dveře.

Je to v pořádku, nebo to není v pořádku? Otevřete hranice dokořán a zkolabuje vám země. Ponechte je zavřené a dopouštíte se nelidskosti. Co uděláte?

Jak se vyrovnáváme s paradoxy