Přestaňme věštit český osud z Babišova stínu

Česká politika se často točí kolem Andreje Babiše, doprovázená varováními, že Česko skončí jako Maďarsko pod Orbánem nebo Slovensko pod Ficovou vládou – s erozí demokracie, ovládnutím médií a odklonem od Evropy. Tento narativ však připomíná myšlení, které Karl Popper v Bídě historicismu kritizoval jako iluzi předurčených dějin. Místo věšteb o pádu demokracie bychom měli přijmout nejistotu budoucnosti a zaměřit se na kroky k jejímu posílení.

Popper varuje před historicismem, tedy vírou, že dějiny mají univerzální zákony, z nichž lze předpovídat budoucnost. Přirovnávání Babiše k Orbánovi či Ficovi je podobné – vidíme autoritářské trendy v Maďarsku nebo na Slovensku a předpokládáme, že Babiš zopakuje stejný scénář. Tento přístup ignoruje specifika české společnosti, odlišnou politickou kulturu a nepředvídatelnost lidských rozhodnutí.

Babiš není Orbán ani Fico. Jeho styl vládnutí – střet zájmů či tlak na média – vyvolává otázky, ale představa, že Česko automaticky sklouzne do jejich modelu, přehlíží rozdíly. Maďarsko mělo slabší opozici a méně zakořeněné demokratické instituce, Slovensko čelilo krizím jako vraždě Kuciaka nebo pokusu o atentát na Fica. Česko má silnou občanskou společnost, kritická média a tradici politické plurality. Předpověď „orbánizace“ je proto zjednodušující.

Popper by takové předpovědi označil za pseudovědecké. Dějiny nejsou lineární a budoucnost není předurčena. Kdo mohl předvídat Orbánův rychlý vzestup nebo Ficův návrat po skandálech? Stejně nejde vědět, jak by Babiš vládl v novém kontextu. Místo strašení scénáři bychom měli sledovat jeho konkrétní kroky – návrhy zákonů, postoje k EU – a kritizovat je věcně.