Reportáž z Etiopie: Třeba nikam neodejdou

Silnice se klikatí v nadmořské výšce dvou až čtyř tisíc metrů po prudkých svazích a náhorních plošinách. Z nejbližšího města trvá cesta za dobrých podmínek šest hodin. Jízda je pro žaludky cestujících tak náročná, že se v autobusech drží odér zaschlých zvratků z cest minulých. Zde, v městečku Sekota, v severní Etiopii, na periferii planety Země, v místě, které se nedostalo ani do Lonely Planet, žije už 20 let francouzský agronom Jonathan McKee.

Původně do Sekoty přišel za výzkumem ke své doktorandské práci, zkoumal zdejší bylinky a jejich využití v tradiční medicíně, a nakonec se v dechberoucí horské krajině usadil. Naučil se plynně zdejší jazyk, amharštinu, vzal si místní ženu a nechal se pokřtít v ortodoxním křesťanském kostele. A především založil firmu, která z místních bylin vyrábí vonné tyčinky a oleje.

Během těch 20 let se jeho etiopský domov dramaticky mění vlivem rychlého nárůstu počtu obyvatel a nových silnic. Kde stálo jen pár chýší, tam je dnes osada. Z osad vyrostly vesnice. Z vesnic malá města. A z maloměsta Sekota se stala regulérní okresní metropole. „V posledních pěti letech přibyly několikapatrové budovy i bankomat,“ vypráví Jonathan a dodává, že zázračný stroj na peníze už asi čtyři měsíce nefunguje. Podobně jako sídla a doprava se na severu Etiopie změnilo i počasí. „Bylo vždycky nevyzpytatelné, v posledních letech je ale extrémně nevyzpytatelné,“ říká McKee. „Liší se někdy vesnici od vesnice – jedna ves má skvělou úrodu, v sousední vše zničí krupobití. Zkrátilo se období dešťů.“ Vloni právě krupobití zničilo úrodu mnoha farmářů, kteří se poté v zoufalé snaze vydělat vydali do velkých měst. Hledají tam práci na stavbě nebo žebrají a část peněz získaných z almužny měšťanů posílají příbuzným na venkov.

Před pěti lety nás Jonathan prováděl svou malou továrnou i zahradou, kde experimentuje s rostlinami, v nichž vidí potenciál pro výrobu parfémů. Cesta do Sekoty bývala dlouhá – z hlavního města Etiopie autobusem trvala dva až tři dny –, ale bezpečná. To se změnilo a dnes se musíme sejít v Addis Abebě. Etiopie prochází rychlou transformací z diktatury ke svobodě, což probouzí i dosud pod pokličkou dušené etnické napětí. V zemi žije přes 70 národů a mnohé z nich teď požadují více práv nebo ventilují pocity křivdy, často namířené proti sousedním etnikům. Neprobíhá občanská válka, ale každou chvíli na různých místech propukají demonstrace, které se někdy zvrhnou v násilí. Dopravní tepna na sever země je právě teď uzavřená – zatím neznámí pachatelé před pár dny zabili asi 20 amharských civilistů.

Konflikty a násilí obvykle patří ke koloritu zemí, ve kterých se odehrává jedno z naléhavých dramat příštích dekád. Uvedou klimatické změny opravdu do pohybu miliony afrických uprchlíků, kteří nutně budou hledat útočiště i v Evropě?

Země jako kontinent

Světová banka předvídá, že změna klimatu k roku 2050 z domovů vyžene 86 milionů Afričanů. Přírodovědec, mecenáš a zakladatel alternativní Nobelovy ceny Jakob von Uexküll varuje před 200 miliony klimatických uprchlíků. Migrační pohyb minulých pěti let, je ve srovnání s těmito scénáři, které se objeví i v nespočtu dalších studií, jen poklidnou upoutávkou k thrilleru.

V apokalyptické předpovědi dominují země ležící přímo pod Saharou. Teroristé, bandité, lehce dostupné zbraně, nezaměstnanost, islamistické ideologie a stupňující se sucho se tam míchají do nebezpečného koktejlu. Etiopie je ve srovnání s těmito státy, známými jako pásmo Sahel, v lepší kondici. Za zdejšími památkami létají turisté, kteří si při přeletech kvalitními vnitrostátními linkami nemusí národnostního neklidu vůbec všimnout. Příležitost tu hledají čínští i evropští investoři. Ekonomika v posledních 15 letech roste dvouciferným tempem, města procházejí rychlou modernizací, viditelně se etabluje střední třída. Počet univerzit během posledních 20 let stoupl ze dvou na více než 30, byť kvalita výuky mnohdy zaostává. Pokud se turbulentní přechod k větší svobodě podaří a Etiopii v příštích letech nerozloží stoupající nacionalismus jejích národů, tak se před očima rodí východoafrická mocnost, inspirace pro zbytek kontinentu.

Přesto je Etiopie podle Světové banky jednou ze zemí, které jsou nejvíce ohrožené klimatickými změnami. Hned za ostrovy, které ohrožuje stoupající hladina oceánu, a zmíněným pásem pod Saharou. Naléhavost zdejší situace formuluje nedávná historie – před 35 lety se zde odehrál nejhorší hladomor afrických dějin – i váha Etiopie. Je druhou nejlidnatější zemí Afriky, 80 procent z odhadovaných 110 milionů obyvatel se živí zemědělstvím a je dennodenně závislých na dnes nejisté komoditě – stabilním počasí.

Etiopie na návštěvníka někdy působí jako samostatný kontinent. Střídají se zde oblasti obývané muslimy, ortodoxními křesťany i protestanty. A stejně rozmanitá je i krajina. Na rozloze čtrnáctkrát větší než Česko jsou vyprahlé polopouštní oblasti, kde žijí nomádi, zelené kopce s úrodnými farmami, pastviny pro nejpočetnější stáda dobytka Afriky i chladné, suché, řídce osídlené vysoké hory. Vytvořit si celkový obraz o zdejších proměnách klimatu není jednoduché. „Data o srážkách dokazují, že se podnebí mění,“ snaží se o to při setkání v kampusu Univerzity v Addis Abebě místní klimatolog Desalegn Yayeh Ayal. „V suchých, níže položených regionech srážek ubývá. V horských oblastech se staly zcela nepředvídatelnými. Často prší tak silně, že to farmářům ničí živobytí. Některým oblastem se tyhle změny vyhýbají,“ uvádí.

Souvislost měnícího se klimatu a migrace je ovšem mnohem méně přímočará než napovídají zmíněné varovné scénáře a než by se při pohledu z Evropy mohlo zdát. Oběti záplav, způsobených stále četnějšími intenzivními přívalovými dešti ve vyprahlé krajině, žijí několik měsíců v nouzových táborech – a poté se vracejí do svých domovů. Nomádi, kterým umírá dobytek, a zmínění farmáři se zničenou úrodou se na část roku stěhují do města – a poté se obvykle vracejí domů. „Změny klimatu zatím migraci venkovanů do měst – natož do zahraničí – nezpůsobují,“ říká klimatolog.

Miliony Etiopanů jsou ale každopádně v pohybu, a řeč není jen o zhruba třech milionech běženců, které z domovů vyhnaly národnostní střety v různých částech Etiopie a nyní živoří v táborech a doufají v návrat. Další stovky tisíc se přesouvají do velkých měst, kde dřou na stavbách, živí se čištěním bot, žebrají na křižovatkách. Některé to táhne dál. Ilegálně v dodávkách a náklaďácích přejíždějí celý kontinent směrem za prací v Jihoafrické republice a na člunu plují na Arabský poloostrov a hledají výdělek v Saúdské Arábii. Nebo – a tato trasa je ve srovnání s těmi ostatními zatím nejméně frekventovaná – se vydávají směrem do Evropy.

Pátrání po příčinách pohybu vede do oblastí s tajuplnými jmény historických východoafrických království Sidama a Wolaita. Odtud, šest až osm hodin jízdy na jih od hlavního města, pochází zvlášť vysoký počet migrantů. Klima se zde přitom mění méně dramaticky než v polopouštních či vysokohorských částech Etiopie.

Tlak civilizace

Na hliněné podlaze hoří oheň. Dívka nad mírným plamenem v černé pánvi praží kávová zrnka natrhaná venku na zahradě. Etiopie dala světu špičkovou odrůdu kávy arabika a tady v Sidamě rostou zvlášť kvalitní kávovníky. Od místních družstev ve velkém nakupuje i Starbucks.

V chýši s plápolajícím ohněm stojí dvě dřevěné lavice, postel stlučená ze starých prken, na které spí děti, dřevěná bedna a pouze vrátky oddělený prostor, za nímž noc tráví tři kusy dobytka. Zeď je polepená barevnými plakáty. Zobrazují Pannu Marii, reklamu na pivo, krásnou etiopskou ženu s konvicí kávy, Ježíše s beránkem a tři smějící se mladé Afričany s luxusní vilou v pozadí. „Nevím, kdo to je,“ říká šestnáctiletá Shibere Ageze, nejstarší z dětí vyrůstajících v chýši. „Staré časopisy se po kilech levně prodávají na trhu, je to tady běžná výzdoba pokojů.“

Její rodiče právě teď nejsou doma, řeší na policii problém s druhorozeným potomkem, patnáctiletým Admasuem. S partou kamarádů ze sousedství před měsícem bez ohlášení utekli z jihoetiopského venkova do vzdálené metropole Addis Abeby. „Volal nám, že chce zpět. Jsou s kamarády na ulici a nemají co jíst,“ říká Shibere. Zpáteční autobusová jízdenka pro uprchlého puberťáka stojí v přepočtu 200 korun, pro rodinu obrovský výdaj. Rodiče vymýšlejí, jak ztracenému synovi peníze poslat. Shibere zná hodně vrstevníků, kteří zmizeli podobným způsobem.

Neohlášená návštěva z Evropy láká zvědavost sousedů, kteří se scházejí v chýši. „Dříve jsme jedli třikrát denně, to už nejde. Půda není úrodná,“ popisuje za souhlasu přítomných zdejší trable Almaz Mamo a odhaduje svůj věk „na padesát“. Nedává to na první pohled smysl, protože všude v okolí bují zeleň. Kávovníky, eukalypty, avokádovníky, zelenina – a hlavně inset, základ zdejší potravy, jehož listy i kmen vypadají jako banánovník, ovšem nerostou na něm banány. Venkované tři metry vysokou rostlinu kácejí mačetou a do posledního kusu ji využívají: z jedné části uvaří kaši, jiná část je základem nakyslé placky, další část zakopou do země, kde po krátké fermentaci vznikne léčivá mast.

Nejasnost se rychle vysvětluje. „Ženy tu mají v průměru osm dětí. Půdu rodiče rozdělují mezi své syny, každou generaci se tedy políčka zmenšují,“ vysvětluje Alemayehu Semunigus, jenž nás vesnicemi provází. „V průměru dnes mají půl hektaru až hektar. Příliš málo na to, aby rodinu uživila.“ Farmáři proto hospodaří na každém metru čtverečním, po letech takto intenzivního využívání kvalita půdy klesá.

Je to důsledek nevídané populační exploze. V roce 1980 v Etiopii žilo kolem 30 milionů lidí, poslední sčítání lidu v roce 2007 naměřilo 73 milionů obyvatel, odhad současné populace je 110 milionů. Polovina je mladší 18 let. Počet dětí, které v průměru etiopská žena porodí, sice klesá, v celkových číslech ale prognózy OSN počítají s dalším nárůstem počtu obyvatel na 190 milionů v roce 2050. Právě oblast, ve které se pohybujeme, patří k nejhustěji zalidněným – a, jak bylo řečeno, zároveň k místům, odkud do města a za hranice utíká nejvíce mladých lidí.

Jízda autem skrz kraje Sidama a Wolaita ukazuje stoupající tlak civilizace na zdejší přírodu. Pohled z okna je desítky kilometrů stejný: jednopatrová lidská sídla,  rozparcelované farmy a zahrady, neustálé zástupy mladých lidí podél silnice. Nikde není vidět les nebo nevyužívané louky – ani podél zpevněné hlavní silnice, ani podél prašných vedlejších cest.

„Když jsem odsud jako dítě jezdil do Addis Abeby, tak jsme projížděli hustými lesy a cesta trvala několik dní. Z kokpitu kamionu jsem někdy zahlédl i levharta,“ vzpomíná třiaosmdesátiletý Gregory Missailidis, který poblíž města Irgalem v Sidamě vyrůstal a zná zdejší kraj jako málokdo. Jeho otec byl před 100 lety kvůli řecké národnosti a křesťanské víře vyhnán z Istanbulu a následně ho vyprávění o bájných zásobách zlata zlákalo k cestě do Etiopie, kde si později vzal ženu z místní aristokracie. Méně divoké, ale pořád husté lesy rostly ve zdejší krajině i před 30 lety. Od té doby byly takřka všechny vykáceny, dřevěné uhlí je prakticky jediným prostředkem, na kterém rostoucí počet venkovanů vaří jídlo. Většinu lesů nahradila malá políčka.

Současně s populací roste, jak už bylo zmíněno, i ekonomika. „Před 20 lety tady polovina lidí chodila bosa. Lahev koly nebo cukr tehdy byly luxusní věci, elektřina sem nevedla, velká část dětí v prvních letech života umírala. Dnes má skoro každý boty, léky jsou dostupné a lékařských klinik je spousta,“ popisuje Missailidis. „Pokrok je obrovský. Zároveň ale lidé mají mnohem větší stres. Malá pole je neuživí a stali se závislými na spotřebě vyrobených věcí. Potřebují proto vydělat hotovost a mnoho příležitostí k tomu není.“

Snadnou cestou, jak přijít k hotovosti, je vysazení eukalyptu. Usekané kmeny leží na hromadách podél silnic jižní Etiopie. Nestaví se z nich jen malé domky, slouží i jako lešení potřebné k výstavbě věžáků, paneláků, kancelářských budov, které raší ze země v rapidně se zvětšujících etiopských městech. Eukalypty rostou rychle a bezpracně, venkované je sázejí na místě vykácených lesů nebo na svých zahradách. Podemílají tak – někdy vědomě, jindy nevědomě – základy zdejší přírody. Eukalyptus si bere z půdy nadměrné množství živin, snižuje výnosnost malých polí a posiluje erozi. Podobný dopad má pěstování legální drogy kát, kterému se daří ve výše položených místech. Pěstování kátu i eukalyptů se šíří na úkor kávovníkových keřů, které farmářům dávají násobně nižší zisky.

Logický vývoj

Kromě pěstování komodit tu moc šancí na výdělek není. Při vjezdu do každé vsi před místním barem nebo u zastávky lokálních autobusů parkuje hrozen mladých mužů s motocykly. Na strojích čínské výroby čekají na zákazníky, které pak na prašných cestách rozvážejí do odlehlých osad. Pro mladé muže je to tady jedno z nejperspektivnějších zaměstnání. „Denně vydělám 100 birrů (v přepočtu 80 korun). Šedesát birrů vydám za benzin, 20 birrů za jídlo a pití, 20 našetřím,“ říká jeden z řidičů. Je mu dvacet, vychodil pět let školy. „Chci pryč. Kamkoli, kde je práce. Skoro všichni kamarádi to vidí stejně.“

Hovoříme, zatímco život kolem nás pulzuje tak silně, že jej oko cizince sotva dokáže plně vstřebat. Před stánky s občerstvením stojí staré reprobedny a pouštějí do ulic hlasité melodie. Vedle v dílně olejem zašpinění mladí muži opravují porouchané motorky. Následuje houf koz a podnik, kde se přímo vedle ulice vyrábí kvalitní dřevěný nábytek. Na silnici kličkují motorky, osli, kola, toyoty s náhonem na všechna čtyři kola – a občas koně.

Etiopané i jejich zahraniční partneři hledají řešení, jak turbulentní civilizační vývoj, tuto směs růstu populace, ničení místních ekosystémů a sílícího konzumu, dostat pod kontrolu. Odborníci vedou debatu o pozemkové reformě, která by zefektivnila zemědělství. S podporou Světové banky vzniká síť, která má pomoci nejchudším přistěhovalcům do měst. Probíhají kampaně, které mají za cíl snížit porodnost nebo bránit další erozi půdy. Hodně pozornosti míří na akutní problém, jenž v příštích letech bude největším spouštěčem velké migrace směrem do etiopských měst a případně i do Evropy – nedostatek zaměstnání pro mladé lidi.

V Irgalemu, poblíž farmy Gregoryho Missailidise, se staví agroprůmyslový park. Italští dělníci zde právě montují továrnu na výrobu avokádového oleje. Mají tu vzniknout desítky tisíc pracovních míst a odbytiště pro sklizeň místních farmářů. Další průmyslový park, ve kterém by mělo podle plánů najít zaměstnání 60 tisíc lidí, otevřel předloni v hodinu cesty vzdálené Awasse, hlavním městě provincie. Dál směrem zpět do hlavního města Addis Abeby vedly nové zavlažovací systémy ke vzniku skleníků pro pěstování růží a zeleninových plantáží. Ráno podél cesty stojí stovky mladých lidí, čekají, zda budou moci naskočit na korbu náklaďáku a získat tak na dnešní den práci.

Podobných projektů po celé Etiopii vznikají desítky, některé s evropskou finanční pomocí. Hřiště je však nerovné: momentálně každým rokem vznikají řádově destíky tisíc nových míst, zatímco na pracovní trh nově vstoupí dva miliony lidí. Platy v čínských, tureckých, arabských továrnách jsou tak nízké, že dělníkům přicházejícím z vesnic sotva vystačí na zaplacení noclehu a jídla.

Přesto je evidentně možné sledovat tento překotný vývoj s nadhledem. „Úprk z vesnic je logický. Lidé chtějí být blíž modernímu životu, technologiím, školám a nemocnicím. To je všude na světě přirozené,“ říká Salfiso Kitabo, rodák ze Sidamy, jenž vede etiopskou pobočku mezinárodní nevládní organizace Water.org. „Až se sem ve stáří vrátíte, budou všude stát velké obytné domy a v zemědělství bude pracovat jen pár procent Etiopanů, tak jako v bohatém světě. Více industrializované zemědělství uživí i 200 milionů lidí,“ říká bez velkých pochybností Salfiso. Možná má pravdu, že Etiopie ve zrychlené podobě prochází transformací, kterou Západ zažil v 19. a 20. století, a vše dobře dopadne. Pokud se tedy nezačnou víc než dnes projevovat klimatické změny. Protože to by zvládnutí už beztak nesmírně náročného přechodu ještě více ztížilo.

Reportáž vznikla díky podpoře Visegrádského fondu.