Výročí: Kdo byl estébák a kdo agent

Andrej Babiš není estébák, je evidovaným agentem StB, tedy civilním spolupracovníkem někdejší zločinecké organizace. Tuhle větu píšeme pro pořádek. Ani dvaadvacet let po prvním částečném otevření archivů StB a patnáct let po oficiálním vydání „seznamu“ spolupracovníků StB nemají lidé příliš jasno, co byla StB, kdo byl jejím příslušníkem a kdo patřil mezi ony civilní spolupracovníky. A co to vůbec znamená. Výsledkem jsou - především v elektronickém světě - debaty, které nemají s minulostí nic společného.

V roce 2003 se stály na tištěné verze seznamů spolupracovníků StB fronty a návštěvy jejich elektronické podoby zahltily internetovou síť. Lidé hledali v seznamech jména svá, příbuzných, známých i veřejných osobností; kde koho. První vydané seznamy nebyly úplné, byly v nich chyby, a tak jsme se často se stoprocentní jistotou nedozvěděli ani to jediné, co mohly seznamy nabídnout. Kdo byl evidovaný jako spolupracovník StB. A když už jsme se tehdy o někom dozvěděli, že byl evidován, vůbec to nemuselo znamenat, že skutečně spolupracoval - i když většinou to znamenalo, že ano.

V seznamech byla – zaprvé - jména agentů a rezidentů. Tedy lidí-civilů, kteří od roku 1948 většinou vědomě a většinou po sepsání písemného závazku spolupracovali s StB. Jak spolupracovali, se ovšem z onoho seznamu vydaného přesně před patnácti lety  nedalo zjistit. To se dalo poznat teprve po seznámení s jejich spisy, které na ně vedla StB. Nebo se spisy, které vedla na někoho jiného či na nějakou státní firmu – a v nichž se jméno agenta nebo rezidenta objevovalo.

Někteří agenti podepsali a ze spisů je zřejmé, že nikdy nic neudali, že při výsleších lhali, zapírali. Jiní mluvili dobrovolně a udávali známé a přátele. Další šli estébákům formálně na ruku, vypovídali, ale hovořili o nepodstatných a neurčitých věcech. Zjednodušeně: být agentem nebo rezidentem StB znamenalo vždy nějaký ústupek komunismu a estébákům. Znamenalo to přiznání legality metodám StB, ale nemuselo to znamenat, že z dotyčného nebo dotyčné se stal udavač. Doba byla tvrdá a stejně tak metody StB – jejímu násilí nebo vydírání ne každý dokázal vzdorovat.

V seznamech StB - které ovšem ve zmíněném vydání nebyly zveřejněny, ale jsou dostupné - najdeme také důvěrníky StB a kandidáty tajné spolupráce (KTS). Ti nic estébákům nepodepisovali, vůbec nemuseli vědět a často ani nevěděli, že se v evidencích StB ocitli. Nevztahuje se na ně lustrační zákon, na rozdíl od agentů a rezidentů mohou pracovat ve vrcholných politických, bezpečnostních nebo úředních funkcích, na něž se lustrační zákon vztahuje. To opět neznamená, že jsou automaticky nevinní.

Někteří z nich vědomě spolupracovali, udávali a práskali i bez písemného závazku. To se zase dozvíme jen ze spisů, nikoli z onoho seznamu spolupracovníků. Ale osmdesát procent KTS se dozvědělo, že byli  nějakých seznamech StB, až po pádu železné opony a po zveřejnění seznamů - někteří neměli za totality s StB vůbec žádnou zkušenost a nebyli ani u výslechu jako „závadové“ osoby. Estébákům se prostě z nějakých důvodů zdálo, že by mohli být zlomitelní ke spolupráci.

V seznamech najdeme od roku 1948 skoro devadesát tisíc lidí, což není nijak ohromující číslo: je zřejmé, že rezidenti a agenti a do jisté míry také důvěrníci a kátéeska nehráli v udržování a fungování komunismu nejdůležitější roli. Mnoho z nich udávalo, pomáhali udržovat strach a obavy. Přítomnost udavačů ochromovala občanskou odvahu, schopnost říct něco veřejně, ale když si uvědomíme, že na území dnešního Česka fungovalo před pádem komunismu asi dvacet tisíc aktivních agentů, rezidentů či důvěrníků, vychází nám, že jeden možný „udavač“ pokrýval zhruba pět set spoluobčanů. Sám strach občanů z komunistické moci byl silnější než možnosti udavačů - ale to není nic na omluvu aktivních práskačů.

Ve stejnou dobu fungovalo na území Česka asi dvanáct tisíc skutečných estébáků, tedy zaměstnanců či příslušníků StB. Podstatná byla tzv. II. správa StB, která měla právo zatýkat, vyslýchat, obviňovat; k tomu měla pravomoci sledovat, odposlouchávat, prohlížet potají byty i dělat veřejné domovní prohlídky. Mohla pronikat mezi odpůrce režimu nebo třeba do prostředí obchodu, zkrátka kamkoli, bez posvěcení a povolení nezávislých soudů…  Tohle byli ti praví estébáci, kteří jednoznačně porušovali lidská práva, dokázali dostat do kriminálu kohokoli za cokoli anebo zmlátit bez jakýchkoliv následků pro svou kariéru nevinného člověka. Mimochodem, tihle týpci stojí od roku 1989 mimo veřejný život země, jejich vlivu jsme se dokázali ubránit.

Jenže pak tu byla ještě jedna složka StB, jejíž odkaz cítíme dodnes. Estébáci a jejich agenti, kteří se zabývali ekonomikou, především ti sdružení v komunistických podnicích zahraničního obchodu (PZO), které jako jediné mohly obchodovat s tehdejší „kapitalistickou cizinou“.  Estébáci a agenti téhle složky StB do jisté míry ovládají současnou ekonomiku, protože po roce 1989 měli na rozdíl od „normálních“ lidí povědomí, co to je akciová společnost, eseróčko a měli kontakty v zahraničí. Byli dostatečně bezskrupulózní, korumpující a korumpovatelní, aby těmito metodami ovládli a infikovali tuzemskou ekonomiku. To je ta část StB, v níž fungoval Andrej Babiš a mnoho dalších kapitánů tuzemské ekonomiky a privatizátorů majetku po roce 1989. To už je ale jiný příběh…