Rudiš: Železničář Nebel by volil proevropskou stranu

„Kdybych o nadcházejících volbách psal divadelní hru, byla by to taková zvláštní tragikomedie. Hospoda, kde sedí deset příslušníků různých malých xenofobních stran, kterými třímají vášně. A opakují donekonečna ty svoje fráze,“ říká spisovatel Jaroslav Rudiš, který dělí svůj čas mezi Česko a Německo.

Jak z berlínské perspektivy vypadá česká předvolební atmosféra?

Za prvé jsem strašně vděčný, že ty perspektivy můžu často měnit, dívat se z Německa na Česko a pak zas z Česka na Německo. V obou zemích jsem doma, letos jsem strávil většinu času v Německu. Dává to člověku od obou zemí zdravý odstup, od velkých nálad a vášní. Pro mě je třeba fascinující pozorovat všechna ta malá hnutí, která bojují s islámem a s Evropskou unií za český národ, chtějí se vrátit zpátky ke kořenům nebo něco podobného. Je neuvěřitelné, kolik takových navzájem podobných nacionalistických či xenofobních hnutí vlastně je. Z Německa tohle působí hodně legračně. Hodně lidí se mě tady ptá: Kolik tam máte těch uprchlíků? Vy tam máte mešity? A proč ti lidé chtějí odejít z EU? Vždyť to nedává moc smysl… Kdybych o tom psal divadelní hru, byla by to taková zvláštní tragikomedie. Hospoda, kde sedí deset příslušníků různých malých xenofobních stran, kterými třímají vášně. A opakují donekonečna ty svoje fráze. Ta představa, že si my Češi uděláme někde v Krušných horách plot a vytvoříme si svoji malou pevnost, kde nám bude dobře, budeme jíst knedlíky, omáčku a pít pivo, o kterém si myslíme, že je nejlepší na světě, ačkoli stejně dobré vaří v Bavorsku, Durynsku nebo Kolíně nad Rýnem, je na jedné straně smutná, ale zároveň komická.

Ten nadhled máte právě kvůli odstupu. Odtud se třeba Tomio Okamura nejeví tak bezvýznamný.

To máte pravdu - když jsem v Česku, rozčiluje mě to daleko víc. Stejně jako když jsem zrovna v Německu, tak mě víc rozčiluje Alternativa pro Německo. Při pohledu z Česka mi přitom vždycky přijdou jako divný spolek. Spolek intelektuálů, kteří vznikli na kritice eura, což nikoho nezajímalo, tak začali tlačit národovectví a dotýkat se citlivých témat, kdy jejich místopředseda Alexander Gauland říká, že Německo by mělo být hrdé na výkon německých vojáků v první a druhé světové válce a začíná to být nebezpečné. Ale i oni jsou tragikomičtí. Jejich předsedkyně Frauke Petry, která předtím tímhle národovectvím z předsednictva vytlačila umírněné intelektuály-zakladatele, se dostala do pozice, kdy ona sama je umírněná a je vytlačována zas někým jiným, radikálnějším. A když se AfD dostala do Spolkového sněmu, tak se Petry stylizuje jako oběť a ze strany odchází. Jako spisovatel ve všem hledám inspiraci, situace a příběhy. A tohle mi přijdou jako zajímavé, tragikomické postavy téhle chvíle.

Proč v Německu stále vyhrávají tradiční politické strany, zatímco u nás asi poprvé od listopadu 1989 zvítězí protestní hnutí jako ANO, uspějí antisystémoví Piráti a Okamura…

Já jsem si myslel, že jsme si už prošli očistou a že jsme se už stali demokracií. Měli jsme tu na jedné straně silnou sociální demokracii, na druhé liberálně konzervativní stranu. Ale začíná se to měnit. Ani vzestup AfD nejde podcenit. Ostatní strany se musely přizpůsobit a se strachy začít lidí pracovat. I teď v Rakousku se ukázalo, že lidová strana ÖVP převzala část rétoriky pravicových populistů. Ale v Česku je to zajímavé: Kde se ty strachy v nás berou? Pamatuji euforii 90. let, euforii ze vstupu do Unie. A teď my, Češi, Evropané, máme z Evropy strach. Zvykli jsme si, že se nám něco dává a chceme víc. Pamatuji si na rozhovor s izraelským profesorem literatury, když jsem tady v Německu byl na stipendiu někdy v roce 2005. Říkal mi: Vy Středoevropané si vůbec neuvědomujete, v jak šťastné chvíli svých dějin žijete. Ale já to pozoruji, pana Klause a tak dál. To se může tak rychle změnit, ani nevíte jak! - A na to jsem si pak častokrát vzpomněl. Z toho „neuvědomění si situace“ možná pramení, že lidé hledají štěstí u obskurních seskupení, jako je Okamurova SPD.

… anebo ho hledají u AfD, která suverénně vyhrála parlamentní volby v Sasku. Je za tím vítězstvím strach z uprchlíků nebo ještě něco hlubšího?

AfD ale získala poměrně hodně hlasů i jinde včetně západního Německa. V Bavorsku často konkurovala CSU. Často to bylo v okrscích v českoněmeckém příhraničí. Já myslím, že to není jen vztek vůči uprchlíkům, to se může kdykoli otočit, třeba vůči Čechům, kteří sem jezdí pracovat. Ale v Sasku to musela být pro spoustu liberálně uvažujících demokratů hodně studená sprcha. V Drážďanech se AfD stala nejsilnější stranou. Ten volební víkend jsem měl premiéru ve státním divadle v Drážďanech, kde uvedli hru Národní třída. Je o českém nacionalistovi, který žije na sídlišti na kraji Prahy, v Německu měla ohlas a uvedlo ji tu víc divadel. Je to univerzální příběh, který by se mohl odehrát všude, protože se snaží ukazovat současné frustrace. Den po premiéře byly volby, které vyhrála AfD, a na všechny v tom divadle padla obrovská depka. V mém volebním okrsku v Berlíně na Kreuzbergu samozřejmě dostali sice Zelení nejvíc hlasů v celém Německu, ale to si pak člověk uvědomí, jaká to je iluze.

Jak je na tom Berlín celkově?

I v Berlíně je na voličské mapě vidět rozdíly, kde jsou vidět zelené ostrovy a místa, kde AfD dostala přes 30 procent hlasů. Otázku ‚proč‘ si tady od voleb kladou všichni intelektuálové. Možná to není jen strachem z uprchlíků, ale celkovým znejistěním části lidí z tohohle světa. Východní Německo zažilo oproti Česku zejména na začátku 90. let strašně radikální proměnu. U nás ta změna ke kapitalismu přicházela zvolna, tam to nastalo během chvilky. Rychle zanikla spousta podniků, během chvilky ten kraj opustili lidé, kteří chtěli pracovat, takže když projíždíte východem, řada vesnic a malých měst působí opuštěně - třeba ve srovnání s českým venkovem či maloměstem, kde je pořád kino a několik hospod. V Sasku nebo Sasku-Anhaltsku vidíte, že v Česku to žije víc, že tam je aspoň nějaká perspektiva. Ztráta perspektivy, Perspektivlosigkeit, jak říkají Němci, v té volbě taky hrála roli. Ti zatrpklí, kteří na Východě země zůstali, často obviňují jiné ze svého neštěstí.

Koho byste volil v Německu a koho v Česku?

Já jsem tu volil v komunálních volbách Zelené, které jsem volil tradičně i v Česku. Letos mi ale přijde, že se v Česku trochu ztratili a nevím, zda bych je volil. Třeba když sedíme s kapelou Kafka Band po představení Ameriky v Brémách na pivu a bavíme se o politice, tak říkáme, že nikdy nebylo tak těžké se rozhodnout, koho volit, když jste takový ten liberální volič. Liberální síly jsou zvláštně rozdrobené. Mně jsou sympatičtí Starostové. Jsem z libereckého kraje, znám jejich předsedu Jana Farského a myslím, že je to slušný člověk; pro město Semily toho udělal hodně. A strašně bych si přál, aby se do sněmovny dostali, ale nevím, jestli dokážou oslovit voliče v Českých Budějovicích nebo v Praze.

Rozhodujete se podle lidí, nebo programu?

Myslím, že to nejde odlišit. Určitě chci volit proevropskou stranu. To mi teď přijde důležité. Třeba sociální demokraté jsou pro mě pořád proevropská strana, ale lidé jako Milan Chovanec dokážou hodně voličů odradit. Zatím fakt nevím. Asi se rozhodnu až ve vlaku z Regensburgu do Českého ráje.

A koho by volil Alois Nebel?

On je železničář, takže věřím, že by volil nějakou proevropskou stranu. Starostové by mu mohli být blízcí svým pragmatismem, že to nejsou neoliberální střelci. Dovedu si představit, že by volil i Zelené, když má rád ty vlaky. Ale je to těžké, je v hospodě, s ním tam sedí Wachek, který určitě volí nějakou strašně radikální stranu, ani nechci vědět jakou. Asi se o tom v té nádražce dost hádají.

Není to trochu romantické? Nepatří železničáři spíš k těm zatrpklejším?

To nevím, ale je jich hodně, tak určitě hlasy rozdělí všem.