Vary 9: Kritiku nejvíc zaujali adepti umění, kouřící superhrdinové a politik, který se postavil Moskvě

I na festivalech platí, že bývá víc filmů, na které se rychle zapomene, než těch výjimečných. Které snímky letos patřily podle kritiky v Karlových Varech do té druhé kategorie? Tady jsou výběry pětice filmových publicistek a publicistů.

Jindřiška Bláhová, Respekt

Pan Landsbergis (Sergej Loznica, Nizozemí, Litva, USA, 2021) Ukrajinský režisér si během let vytvořil vlastní, rozpoznatelný styl noření se do paměti lidí, míst, událostí i historických etap prostřednictvím archivních materiálů, z nichž skládá niterné střihové dokumenty. Pan Landsbergis je sice trochu jiný, ale stejně silný. Sleduje několik let úsilí Litvy získat nejprve autonomii v rámci SSSR a později absolutní nezávislost na Sovětském svazu mezi léty 1988 – 1991. Jedním z hlavních aktérů dějinných změn byl Vytautas Landsbergis, bývalý profesor hudby, z nějž se stal politik-intelektuál, který tu z odstupu třiceti let reflektuje události i svůj podíl. Loznica kombinuje rozsáhlý rozhovor s bývalým předním politikem s dlouhými pasážemi archivních záběrů z masových protestů, demonstrací, zakládání opoziční strany, bojů v ulicích Vilniusu, když na Litevce Michail Gorbačov poslal tanky, aby jim vysvětlily, že je lepší zůstat s Ruskem. Aktuální situace na Ukrajině působivost dokumentu zásadně násobí s tím, jak vznikají mrazivé historické paralely,  - ale silný by i sám za sebe coby nahlédnutí do fungování mocenské ruské mentality.

Kouření způsobuje kašel (Quentin Dupieux, Francie, 2022) Vřele střelené. Okouzlující vybočení z norem vyprávění i standardního festivalového programu. Režisér Quentin Dupieux není žádný „debil“ – když použijeme oblíbené slovo jeho filmových postav – aby si jen utahoval z klišé superhrdinských filmů a natočil uštěpačnou parodii. Jeho emoce je úplně jiná – hýčkaná sympatie k pop-kultuře, na které nejspíš vyrostl a teď ji staví na hlavu. Nespoutaná lavina nápadů, které fungují jako celek. Bizarní vyprávění o bizarním vyprávění, zabalené v ještě bizarnější historce o tom, jak skupina superhrdinů čeká na konec světa, který nepřijde.

Zkouška umění (Adéla Komrzý, Tomáš Bojar, ČR 2022) Jedny přijímací zkoušky, řada otázek. Autorská dvojice sleduje adepty umění, kteří se chtějí dostat na Akademii výtvarného umění, aby mohli – většinou – vyjádřit sebe. Koho by to ale mělo zajímat, znějí provokativně odpovědi z pedagogického sboru. Observační dokument sleduje uchazeče i ty, kteří je musí prosít -  a pustit je do exkluzivního světa, jehož hranice tak trochu hlídají svými vlastními zájmy a představou o tom, co je umění, jaká je jeho funkce a proč vlastně tvořit. Jednoduše vtipné, aniž tvůrci byli jízliví nebo se pouštěli do karikování, které by se tu snadno nabízelo. A nad vším bdí, jako to v institucích bývá, strážce vchodových dveří i reality – paní vrátná.

Podezřelá (Park Chan-wook, Jižní Korea 2022) Pokud dnes někdo umí velké žánrové filmy s autorským gestem, jsou to režiséři z Jižní Koreje. Příběh o jedné podezřelé smrti, ještě podezřelejší manželce a zamilovaném detektivovi, který je k ní navzdory všemu neodolatelně přitahován, je mysteriózní detektivka, která je „žánrová“, ale zároveň zcela svoje – jak by se dalo čekat od veterána Park Chan-wooka. Tsunami kompozičních i vyprávěčských nápadů, která naráží na úpatí pomyslné hory, z níž se ve filmu padá vstříc destruktivním citům. Zcela po právu cena za režii na festivalu v Cannes.

Vít Schmarc, filmový publicista a distributor (Čelisti, Artcam)

Válečný pony (Riley Keough, Gina Gammell, USA, 2022) Sociální deprese i zemitá poezie indiánské rezervace, kde dýmku míru nahradil pervitin a crack. Film sice nijak objevný, ale empatický a plný skvělých nehereckých výkonů potomků původních obyvatel Ameriky, kteří žijí ve své vlastní dystopii.

Kousek nebe (Michael Koch, Švýcarsko, Německo, 2022) Úsporně natočená švýcarská balada o dobytku a lidech, lásce a umírání. Vyprávěné s málomluvnou věcností, syrovostí, traktované několikahlavým folklórním sborem, plné strhující přírody a vědomí, že člověk může dělat cokoli, ale vždy bude jejím poddaným.

Bedna (Lorenzo Vigas, Mexiko, USA, 2021) Největší režijní profesura. Vítěz Benátek Lorenzo Vigas a jeho další precizně zrežírovaný a rafinovaně záběrovaný příběh o fatální oddanosti dospívajícího kluka dospělé postavě. Chladný portrét dospívání v současném Mexiku. Podchlazené, ale filmařsky brilantní.

Zkouška umění (Adéla Komrzý-Tomáš Bojar, ČR, 2022) Jak se měří talent? Vtipná observace mechanismů přijímacího řízení na AVU. Žádné povrchní figurkaření a akademická freakshow, nýbrž inteligentně poskládaná mozaika se spoustou možných otázek a odpovědí.

All Inclusive (Charlotte Welles, Velká Británie, USA, 2022) Jemnost, prchavost, křehkost. Portrét otce a dcery na dovolené v Turecku, která zdánlivě nemá ohraničenou dějovou linku, přesto skrze minimální náznaky a drobné detaily vypráví o něčem osobním, povědomém… o věčné nedospělosti, neohrabanosti rodičovství i blízkosti, která nepotřebuje slova.

Iva Čermák Přivřelová, filmová publicistka (E15)

Zapomenutá země (Hlynur Pálmason, Dánsko-Island-Francie-Švédsko, 2022) Klidný Islanďan Hlynur Pálmason spojil své dvě domoviny, své dva oblíbené herce a své zkoumání duší umanutých mužů, kteří selhávají v těžkých zkouškách, do zatím vrcholného opusu. Dánský kněz se v něm vydává s ideály o nové zemi i o sobě samém na pouť po Islandu konce 19. století, sledován nádhernou přírodou, která mu nic neodpustí. Pod úchvatnými obrazy Pálmasonova rodného kraje natočenými na 35mm film a ve formátu 1:33 plyne neokázale hluboký příběh o hříchu a odplatě, aroganci zabraňující pochopení druhých i střetu člověka se svými nejhoršími impulzy. Starozákonní prvky se tu střídají s přírodní meditací a časosběrnými vsuvkami a hercům skvěle sekunduje ovčácký pes, oceněný v Cannes v rámci Psí palmy.

BANGER. (Adam Sedlák, ČR, 2022) I Adam Sedlák rád sleduje protagonisty, kteří obtížně zvládají morální životní testy. A přidává k tomu i audiovizuální balení, v němž více než kdokoliv jiný v českém filmu hledá moderní způsob vyprávění. Jeho novinka, která měla ve Varech premiéru v rámci Zvláštního uvedení, ale zasloužila by si tam soutěžit, je na první pohled divoká současná komedie plná hlášek, odkazů na popkulturu a neklidné iPhone kamery. Uvnitř ale leží univerzální tragédie kluka, který si až moc pozdě srovnal hodnoty. Příběh emocionálně zdrcující díky dobře vykreslené i dobře zahrané hlavní postavě, který funguje, i když vám je svět drog a rapu naprosto jedno.

Kouření způsobuje kašel (Quentin Dupieux, Francie, 2022) Filmy Quentina Dupieuxe slouží na festivalech jako vítaný oddech - a jeho novinka, v níž se parodie na superhrdinské filmy spojuje s parodií na žánr půlnočních filmů, obzvlášť. Kvarteto z Tabákové patroly, jakési nízkorozpočtové verze Power Rangers zabíjející vesmírné potvory silou tabáku či dehtu, čeká na konec světa či instrukce od slintající plyšové krysy tak, že si vypráví bizarní strašidelné historky. Dupieux baví naprostou svobodou vyjádřit své absurdní pojetí všeho vším, co ho napadne. Ne Trojúhelník smutku, ale tohle byl nejvtipnější film Cannes i Varů.

Umělohmotná sémiotika (Radu Jude, Rumunsko, 2021) Vítěz Křišťálového glóbu i Zlatého medvěda Radu Jude umí vtipně provokovat i ve dvacetiminutovém filmečku, v němž pomocí panenek a dalších plastových hraček skládá cynický a groteskní koloběh lidského života.

Jaromír Blažejovský, filmový kritik a učitel (FF MU Brno)

Něha (Anna Eszter Nemes, László Csuja, Maďarsko, 2022) Lidová píseň Jarní vítr vodu čeří (Tavaszi szél vizet áraszt) a Ukolébavka pro dospělé (Altatódal felnőtteknek) od Gábora Pressera a Anny Adamisové (Locomotiv GT) provázejí návrat k vlně nové citlivosti (új érzékenység), jak ji v osmdesátých letech kultivovali János Xantus a Gábor Bódy. Maďarská citlivost je stokrát něžnější než nová česká intimita!

Vlastní pokoj (Ioseb „Soso“ Bliadze, Gruzie, 2022) Tina a Megi jsou nám i sobě navzájem nejprve nesympatické, ale na konci bychom také rádi dali Megi pusu a pohladili Tinu. Gruzínská citlivost je desetkrát citlivější než nová česká intimita.

Okresní nemocnice (Ilijan Metev, Ivan Čertov, Zlatina Teneva, Bulharsko, 2022) Jeden z mnoha covidových dokumentů ukazuje, že péče není rutina, ale v každé vteřině jedinečná námaha, i když: „Lidi přijdou, umřou, pořád dokola, ach bože."

Klondike (Maryna Er Gorbač, Ukrajina, 2022) Tíseň otevřené krajiny, na kterou padají mrtvoly. Autorka propojila rodinné drama, dlouhé záběry a smyslovou intenzitu do obrazu neodvratitelné hrůzy.

Kapitán Volkonogov uprchl (Natalja Merkulova, Alexej Čupov, 2021, Rusko)

Stylizované, křiklavě červené peklo stalinského teroru vypovídá nejen o systému, ale i o temné stránce národní mentality: jsme, jací jsme, a naše mučení je nejmučivější na celém světě. Autoři se koncem února připojili k protestu ruských filmařů proti invazi na Ukrajinu.

Kamila Dolotina, filmová publicistka a dramaturgyně (Cinepur, Východní přísliby)

Zapomenutá země (Hlynur Pálmason, Dánsko-Island-Francie-Švédsko, 2022) Starozákonní podobenství o hříchu a domýšlivosti, které leží v zárodku každé lidské snahy o pokrok. Troufalá výprava do neznámých končin s koloniálním podtextem popisuje fyzickou i duchovní cestu dánského kněze, jež se v 19. století vypravil na nehostinný Island postavit kostel. Cesta k peklu i k Bohu vede kněze podmanivě nepřístupnou krajinou a diváka noří do naléhavých úvah o smysluplnosti lidského konání a ceně za civilizační vývoj. Dokonale vysoustružené záběry dokládají autorův výjimečný smysl pro vizuální i hudební aspekt filmu.

Takové to léto (Denis Côté, Kanada, 2022) Tři na sexu závislé ženy se ocitají na čtyřtýdenním pobytu pod dohledem psychologa. Nemají se tu léčit, jen přemítat. Namísto pornografického potenciálu lechtivých dobrodružství těžených Larsem von Trier se Côté posouvá do roviny pocitů, představ a příběhů, které nechává rozeznít víc slovy než obrazem. Nezabývá se laciným determinismem ani morálními soudy. Fantasie a realita, stejně jako obsese a normalita, jsou podle Côtého relativní pojmy, které se proměňují v pohledu a v pojetí každého jednotlivce, a tudíž ztrácejí svůj význam. Inspirativní směr úvah a rafinovaně delikátní režie.

Pan Landbergis (Sergej Loznica, 2021)  Zásadní příspěvek k debatě o velmocenské ruské mentalitě. Loznicův čtyřhodinový dokument se vrací k momentům, kdy se Litva vymaňovala z toxického vlivu SSSR a dokázala se postavit na vlastní nohy díky prozíravosti profesora hudby (a charismatického vůdce) Vytautase Landsbergise. Kde jsou ty doby, kdy byli politici morálně pevní intelektuálové schopní hrát nejsložitější šachové partie na mapách světové diplomacie?

Barcarole (Igor Chmela, ČR, 2022) Hraný krátkometrážní debut herce Igora Chmely prozrazuje, co všechno se o životě můžete dozvědět mezi dvěma cigáry. Aspoň mladé ošetřovatelce v domově důchodců se v této pauze podaří prozřít stran deklarované lidskosti, svého osobního nasazení i budoucích pracovních perspektiv. Ideálně vybalancovaná tragikomedie nepotvrzuje jen to, že tento žánr je Čechům zdaleka nejbližší, ale také dává lekci komplexnosti sdělení a suverénní režie, které česká scéna chronicky postrádá.

Zkouška umění (Adéla Komrzý, Tomáš Bojar, ČR, 2022) Observační dokument z nitra Akademie výtvarných umění zvídavě reflektuje studijní kandidáty i jejich potenciální učitelský sbor. Uštěpačný pohled do zákulisí zkoušek na uměleckou školu generuje tucty otázek, mezi nimiž se zvlášť naléhavě rýsují ty, co vlastně je a není umění, a kdo o tom všem rozhoduje. Mimořádně vtipná výprava do slonovinové věže, jejíž vchod je atakován nesnesitelně roztodivnou bohémou a hlídán neodolatelně přízemními vrátnými.