Žijí na odpadcích a z odpadků. Jaké to je být dítětem v Jižním Súdánu

Hlavní město Jižního Súdánu se jmenuje Džuba a je to město ostnatého drátu. Vine se kolem vysokých betonových zdí: jedna až tři řady a čím více vodorovných řad, tím prestižnější místo. Tím větší příslib luxusu za zdí a informace, že někdo nejenže má co ukrývat, ale může si i dovolit to ukrývat.  

Luxusem je i asfalt – v zemi dvakrát větší než Polsko je ho 400, možná 500 kilometrů. V Džubě převládají písečné silnice plné výmolů, které jsou často zalátané všudypřítomnými odpadky, jež někdy tvoří jakési malé soutěsky, mezi nimiž je potřeba kličkovat, dokud je přívaly vody v období dešťů nespláchnou do Nilu.

 Je to nové město založené Brity ve 20. století a skládá se hlavně z nízkých budov. Koloniálních domů starých několik desetiletí, které by svědčily o tom, že se tu před vyhlášením nezávislosti v roce 2011 odehrála nějaká historie, jsem za dva týdny napočítal jen pár. Džuba se teprve učí kráčet světem jako hlavní město, z arabské vojenské pevnosti zdevastované občanskou válkou s Chartúmem se jen pomalu stává velkoměstem. 

Černošskému křesťanskému a animistickému jihu se s pomocí Spojených států podařilo odtrhnout od arabského muslimského severu. Vyhrál válku, ale prohrává mír. Vévodí nejhorším světovým žebříčkům, neustále zde probíhají boje a zemi hrozí, že sklouzne do další občanské války. Místní obyvatelé mi říkají, že ano, i tady se najdou pozitivní příběhy, ale ty negativní převažují. Stále víc tu chybí naděje. A vždycky nejvíc trpí ti nejslabší – tedy děti.