Vary 7: Výjimečné dokumenty Mariupol 2 a Mr. Landsbergis ukazují, co znamená mít za souseda Rusko

Na festivalu v Cannes to byla emotivní projekce, v Karlových Varech o poznání méně. Možná i proto, že dokumentární snímek Mariupol 2 na francouzské riviéře uvedla Hana Bilobrovová, partnerka litevského dokumentaristy Mantase Kvedaravičiuse, kterého zastřelili (nejspíš) ruští vojáci 2. dubna po natáčení v obléhaném městě, z něhož se snažil odjet. Partnerka po jeho smrti natočený materiál sestříhala a připravila k uvedení.

Mariupol 2 si ale pozornost zaslouží sám  sobě. Jako silné svědectví o možná marné vůli k životu v troskách města obléhaného ruskou armádou,  které se mezitím stalo symbolem pro tragédii a zbytečnost války. Mariupol 2 by se přitom dal promítat v tandemu s jiným dokumentem v programu festivalu – čtyřhodinovým politickým thrillerem Mr. Landsbergis, který natočil Sergej Loznica. Z odstupu tří dekád v něm přední litevský politik reflektuje události přelomových let 1988–1991, jejichž byl jedním z hlavních aktérů. Litva se snažila získat nezávislost na Sovětském svazu a stejně jako na Ukrajinu i na její území tehdy vpadly ruské tanky.

Slyšet válku

Dvojka v názvu snímku znamená režisérův návrat do Mariupolu po šesti letech. V přímořském městě už natáčel v roce 2016. Cílem bylo tehdy zachytit blízkost války, která vypukla na Donbase mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty, ale zároveň multikulturní kolorit místa, kde se historicky potkávali Řekové, Turci nebo Arméni, i jeho industriální tvář v podobě huti Azovstal. Už tehdy město žilo ve stínu války, která ho teď pohltila zcela.

Vystudovaný antropolog Kvedaravičius točil převážně ve sklepě místního kostela a jeho bezprostředním okolí, kde se ukrývaly desítky obyvatel před zkázou dunící neustále na horizontu. Mariupol 2 je stejnou měrou dokument o tom, co slyšíme, jako o tom, co vidíme. V jednu chvíli kamera ukazuje zvukaře krčícího se při každém dalším výbuchu, jak s mikrofonem zachycuje právě ty zvuky, které pokaždé donutí k záchvěvu. Snímek neukazuje boje, ale i přítomnost zkázy na obzoru, kde k obloze stoupá dým po výbuších, noc prosvětlují letící střely a k uším doléhá zvuk destrukce, která se může kdykoliv přelít i do zdánlivého bezpečí kostela.

I z něho můžou co nevidět zůstat jen ruiny. Jako z okolních budov a čtvrtí, jejichž trosky a prach pokrývají parkoviště kostela a vše, kam oko dohlédne. Dva muži je v jednu chvíli zkouší zamést. Protože to je to jediné, co se dá ve válce dělat. Zkoušet žít dál. Pokračovat navzdory všudypřítomným znakům marnosti. Azylanti v kostele se modlí se, jí, spí, občas vycházejí ven nadýchat se vzduchu, porozhlédnout se po okolí, sledovat sousedovy holuby, kterých zbylo jen pár. A čekají. Jen přesně není jasné na co.

Možná na smrt, možná na konec války, možná na moment, kdy budou muset z kostela odejít a zkoušet přežít jinde. Existují v oku hurikánu. Kvedaravičius pozoruje. Dokument začíná jakoby v sevřeném klaustrofobním detailu. U východu z budovy, o níž se až po čase, kdy se kamera pustí do většího celku, dozvíme, že jde o kostel. Muži vycházejí a vracejí se do sklepení, probírají praktické každodenní věci, řeší situaci s toaletami, kolem pobíhá pes. V jejich pohybu je bezcílnost i smysl, jenž je drží při smyslech. Žijí dál život, který se zastavil.

Dokumentarista ho zachycuje v pomalu plynoucích záběrech. Někdy krátkých, jindy trvajících několik nepřerušovaných minut, jako když skupinka vaří polévku na improvizovaném ohništi nebo dvojice mužů vytahuje z polorozbořeného domu generátor, který by se mohl hodit. Ale než se k němu dostane, musí odsunout stranou těla dvou mrtvých mužů blokující zápraží domu. Ta po celou dobu jejich snažení – které v sobě má i momenty černé grotesky – leží opodál. Nejde přitom mluvit o cynismu: je to prostě nová realita. Mrtví jsou mrtví, ale generátor by se mohl hodit živým. Lidský život má všechny rysy dystopické sci-fi o civilizaci v pomalém rozkladu. Až na to, že katastrofa, která vše mění, je krutě skutečná a neodehrává se v budoucnosti, ale v Evropě roku 2022. Mariupolu 2 se daří  v rámci možného přiblížit nesdělitelnou zkušenost války a vzbudit hlodavý pocit, že bychom ve stejném sklepě klidně mohli sedět my.

Nic nemůže trvat věčně

Mantas Kvedaravičius byl Litevec. A možná i to podněcovalo jeho zájem o město pod ruským tlakem. Litva má s mocí a záměry ruského impéria bohaté, krví vykoupené historické zkušenosti sahající hluboko do minulosti. Některé z nich nejsou ale tak dávné. Naposledy ruské tanky projížděly litevskou metropolí Vilniusem a útočily na budovu televizního vysílače v roce 1991. Litva vyhlásila nezávislost na SSSR v březnu 1990. Sovětský svaz to ale neakceptoval. Jeho součástí se jako Litevská socialistická republika stala v srpnu 1940.

K boji za litevskou nezávislost na SSSR se vrací dokument, jehož hlavním hrdinou je přední politik Vytautas Landsbergis. Bývalý vysokoškolský profesor byl jedním z hlavních politických aktérů. Hlavně z jeho iniciativy vyhlásil Nejvyšší sovět Litevské sovětské socialistické republiky Zákon o obnovení nezávislého litevského státu. Jednal s Michailem Gorbačovem, přesvědčoval Západ, aby Litvu podpořil, skládal spolu s civilisty vojenskou přísahu v budově televizního vysílače obléhané ruskou armádou. Teď, coby muž na prahu devadesátky, události reflektuje z křesla na zahradě své chaty.

Záznam dlouhého rozhovoru prostříhává Sergej Loznica s dobovými materiály zachycujícími demonstrace, protesty, ustavující schůze opozičního hnutí Sąjūdis usilujícího o autonomii, jednání v Nejvyšším sovětu, veterány války v Afghánistánu vracející medaile, návštěvu Gorbačova v Litvě, sovětskou vojenskou přehlídku, které Litevci spílají z chodníků,  lidský řetěz napříč pobaltskými státy demonstrující solidaritu, potyčky mezi Rusy, kteří chtějí, aby Litva zůstala v SSSR, a těmi, kdo nechtějí…

Podobně jako v Majdanu z roku 2014 Loznica akcentuje národotvornou sílu lidské masy, její fyzickou touhu po změně. Archivní linka snímku vrcholí přijetím Litvy do Organizace spojených národů v září 1991. Poslední ruské jednotky z Litvy odjely až o dva roky později.

Mr. Landsbergis je na jedné straně portrét intelektuála, z nějž se stal kariérní politik, který byl v epicentru událostí dalekosáhlého významu. Dokáže je reflektovat a od některých si udržet i neurážlivě potměšilý odstup. Není to ještě portrét politického hrdiny, ale je celkem jasné, kde leží autorovy sympatie. I jeden člověk, pokud je dost odhodlaný a pevný, může změnit tok historie.

Zároveň je to až hypnotizující autopsie dějin, v níž Loznica vrací naléhavost a život dobovým záběrům a jejich často obyčejným aktérům - které by se mohly snadno stát jen ilustračními televizními materiály při vzpomínkových pořadech na převratová léta. Novou relevanci jim pak navíc dává současnost.

Z tandemu dokumentů vychází jedna konstanta – Rusko jako na chvíli spící destruktivní soused, který chce v prvním případě získat pod nadvládu suverénní stát a ve druhém jiný nechce pustit. Jak ale v jednu chvíli říká Mr. Landsbergis: Nic nemůže trvat věčně.