Vary 5: Žádná poslední bitva nevzplane. Aneb Potkají se marxista a kapitalista na luxusní jachtě

Jedno poznání si odnese divák z projekce Trojúhelník smutku, který patřil v Karlových Varech k těm nejvíce očekávaným – jak už to ostatně chodí u nositelů Zlatých palem z Cannes. A to je, že švédský režisér Ruben Östlund v tom umí chodit. Jeden z nejinteligentnějších filmařů současnosti „prolomil kód“ vedoucí k festivalovým vavřínům, které ve světě kulturních elit znamenají moc. Ví, jak natočit artový velkofilm, který bude divácky přístupný i atraktivní a zároveň správně tepe bolesti západních kapitalistických společností.

Östlund na sebe upozornil filmy Hra a Vyšší moc. První je bravurní sociologicky-dokumentaristické pojednání o strachu, sociálních rolích, manipulaci a apatii v současném civilizovaném Švédsku, druhý tragikomedie o mužském selhání tváří v tvář přírodnímu živlu. Aktuálně se ale těší pověsti předního filmového satirika. V nejnovějším filmu se znovu pustil do témat nerovnosti, falešného i skutečného kapitálu a pokrytectví elit. Rozkošné a podvratné na jeho posledních dvou projektech – i jeho předchozí film Čtverec vyhrál Cannes – je, že jsou promítané v elitním, poměrně privilegovaném světě, kterému přitom nastavují zrcadlo a který je za to ještě odměňuje.

Krása na prodej

Trojúhelník smutku jsou v principu tři filmy v jednom. První se odehrává na mezinárodní módní scéně, druhý na luxusní jachtě uprostřed oceánu a třetí na opuštěném ostrově. Všechny spojuje mladý, slávy a peněz chtivý pár: supermodelka a influencerka Yaya a její méně úspěšný partner, model Carl. Nedokáže totiž zcela uvolnit svůj trojúhelník smutku, což je termín z módního světa odkazující k prostoru nad kořenem nosu, kde vzniká vráska – buď věkem, nebo ze stresu. Naštěstí ale existuje botox, který dokáže tuhle rýhu lidství vyhladit. Carl tak funguje hlavně jako dívčin fotograf, chce nicméně prozatímní pragmatismus jejich vztahu proměnit ve vztah skutečný. Ale jen do chvíle, než mu i z jeho krásy může něco podstatného kápnout v podmínkách pustého ostrova.

https://www.youtube.com/watch?v=vakafwvCKOs

Östlund si v úvodu bere na mušku poměrně snadný terč povrchního světa módy, kde se věci spíš jeví, než že by skutečně existovaly, a vytvářejí se tu statusové hodnoty prostřednictvím produktů. Balenciga je lepší než H&M, i když se firmy stojící za luxusními značkami dívají skrz prsty na svoje zákazníky ze střední třídy, kteří aspirují na luxus, jejž si většinou nemůžou s lehkostí dovolit. Aspiranty je i mladý pár, jehož komoditou je krása. Výměnou za ni dostávají výhody – většinou luxusní věci zadarmo. Zadarmo je i plavba na jachtě. Mezi hosty rekrutujícími se z obchodníků se zbraněmi a ruských oligarchů jsou ale bezkonkurenčně nejchudší.

Obscénně vyprázdněné slogany o rovnosti a ekologické udržitelnosti, které se promítají za kráčejícími modelkami na módní show a které obojí pojímají jako komoditu, nastolí hlavní téma: sociální a ekonomickou nerovnost. Platí tu orwellovské, že všichni jsou si rovni, jen někteří jsou si rovnější. Östlund téma rozvíjí v detailech, které ukazují na to, jak relativní moc je a jak prostupuje celou společností od zdola nahoru. Vždy existuje někdo bohatší a mocnější. Vždy existuje někdo chudší a bezmocnější. Carl si nemůže dovolit koupit snubní prsten za 28 tisíc eur, ale může zařídit, aby dostal padáka člen posádky s vypracovanou postavou a chlupatou hrudí, který si v dusnu svlékne vrchní díl montérek před Yayou, které přijde přitažlivý.

Prosazování moci a nadvlády jednoho nad druhým je pak jízlivým terorizujícím leitmotivem druhé kapitoly na jachtě. Ty nejmrazivější interakce mezi privilegovanými a těmi, kdo jim slouží, jakoby si vypůjčil ze seriálu Bílý lotus. Bohatí se s automatismem dožadují splnění všech svých přání. Od okolního světa bez jakékoliv pochybnosti požadují vše, aniž by cokoliv dávali zpět. Nárokují si druhé a mají vždycky pravdu, protože by je nikdy ani nenapadlo, že by ji mít neměli.

I zdánlivá laskavost vůči personálu, který kolem nich skáče, je projevem kruté nadřazenosti, jíž se neříká „ne“. Protože na konci by mohlo čekat tučné spropitné. „Všichni jsme si tu rovní,“ prohlásí žena ruského boháče, který se po pádu Sovětského svazu vyhoupl na vrchol ekonomické pyramidy prodejem hnojiv, a teď může s bodrostí mužika šokovat spolucestující prohlášeními, že zbohatl na „hovnech“. Manželka milostivě vydává instrukci, aby posádka všeho nechala a šla se koupat. Rovnost znamená, že se všichni mohou klouzat patnáct minut na té samé klouzačce.

Inferno graduje

Ideový protiklad světu ultra-bohatých představuje kapitán lodi zamčený ve své kajutě, odkud je slyšet cinkot prázdných lahví a Internacionála. Kapitán je marxista a oddaluje setkání s hosty, co se dá. Jejich sama existence je proti jeho přesvědčení, zároveň díky ní má skvělou práci a moc. Dilema marxisty v kapitalismu. Ideový střet a dlouho avizovaná večeře s kapitánem pak představují komediální vrchol filmu.

Jak Čtverec, tak Trojúhelník smutku obsahují úchvatnou sekvenci, o které se mluví a na kterou se nezapomíná. U Čtverce je to jedenáctiminutová pasáž, v níž umělec předstírá, že je opičák, a svoji performanci dovede během mecenášské večeře do krajnosti – a s tím i reakci/nereakci privilegovaného publika, které sedí a sborově ignoruje pravidla porušující destruktivní chování. Östlund potměšile a zálibně testuje hranice. Zkouší, jakou míru nepohodlí a trapnosti publikum ještě vydrží jen proto, aby si zachovalo tvář.

V Trojúhelníku smutku se takhle vrcholná sekvence nachází zhruba uprostřed plavby na jachtě. Na úvod večeře s kapitánem se podávají ústřice s pravým kaviárem. Jenže ústřice se zkazily během vynucené pauzy na koupání. Ústřice v kombinaci s kymácející se lodí na rozbouřeném moři jsou receptem na katastrofu. Pro postavy. Z divácké perspektivy je to dechberoucí groteska nechutností s ideovým, intelektuálním komentářem na pozadí. Hosté spektakulárně zvrací na svoje luxusní róby, ztrácejí důstojnost, potácejí se jako zombie po lodi.

Inferno graduje, exkrementy se řinou ze záchodových míst a opilý kapitán lodi spolu s ruským boháčem šíří z můstku paniku o lodi jdoucí ke dnu. Z reproduktorů se ozývá i ideologický souboj mezi marxistou ze Západu a kapitalistou z bývalého Sovětského svazu, který se odehrává hlavně prostřednictvím citátů Karla Marxe a Ronalda Reagana. Díky bezchybnému načasování gagů a Östlundovu citu pro komedii si nemalá část diváků bude možná pamatovat právě prostředek Trojúhelníku smutku jako nejvtipnější moment celého festivalu.

Otázka je, co dalšího si ze snímku odnese. Östlundova satira elit a utra-bohatých je vyladěná na sílící tendence části současné společnosti ke kritice nerovnosti mezi jedním procentem a neprivilegovaným zbytkem. Film diváka s lehkostí a suverénně baví. Zjednodušené myšlenkové koncepty o fungování kapitalismu jsou chytlavé a divácky snadno stravitelné, aniž by ale nakonec říkaly něco podstatného. I když jedno možná ano. Ve třetí části, kde část posádky jachty uvízne na opuštěném ostrově a vytvoří novou společnost, se Östlund projevuje jako nemilosrdný skeptik. Nerovnost a boj o statut vidí zabudovaný v lidské DNA a nedá se s tím nakonec nic dělat. Společnost je odsouzena k neustálému opakování opresivních vzorců, kde je kýžená rovnost jen iluzí. Žádná poslední bitva nevzplane.