Vary 3: Místo mužů objímat stromy. Šimon Holý se znovu drží ženské perspektivy

Česká kinematografie má v letošních soutěžních sekcích karlovarského festivalu viditelnou stopu. Do hlavní soutěži byl zařazen debut Tomasze Wińského Hranice lásky, intimní pohled na upřímnost v otevřených vztazích a její úskalí, a tak třetí film režisérky Beaty Parkanové Slovo. V něm se autorka vzdaluje terénu psychologické drobnokresby tápající mladé ženy ve předchozím snímku Chvilky a obrací pozornost do minulosti, k dramatu manželů, jejichž soudržnost a integritu testují nečekané politické zvraty roku 1968.

Do soutěže Proxima pak organizátoři vybrali dva tuzemské projekty – dokumentární snímek o přijímacích zkouškách na umělecké školy Zkouška umění a druhý hraný film režiséra, scenáristy a skladatele Šimona Holého A pak přišla láska… Holý loni soutěžil v sekci Na východ od Západu s debutem Zrcadla ve tmě. O černobílém, formálně promyšleném portrétu vztahu v krizi viděného z ženské perspektivy se loni po právu hodně mluvilo. Byť je novinka formálně uměřenější a jsou na ní znát minimalistické podmínky vzniku, snímek potvrzuje Holého jako výrazný talent na tuzemské scéně. Byť má tentokrát spíš záviděníhodný drive věci dotáhnout bez ohledu na okolnosti než dramaturgicky stoprocentně jistou ruku.

Osmadvacetiletý režisér ho natočil velmi rychle po debutu. S nízkým rozpočtem a - jak sám v rozhovorech říká - z potřeby nečekat léta na schvalovací kolečka, producenty a fondy, které mu jeho práci odklepnou. Podobná energie se promítla i do „neexistujícího“ scénáře. Herečky dialogy improvizovaly v rámci dané kostry až na místě.

Holý se tu totiž znovu drží ženské perspektivy. Hlavní postavou je lítostivá psycholožka Kristýna v podání Pavly Tomicové. Šedesátnice, která v reklamní agentuře vymýšlí, jak líp prodat ženám kosmetiku, a zároveň hledá lásku. Jako k poslední instanci se obrací o radu ke kartářce na Vysočině, která jí za šestnáct tisíc slibuje rodovou terapii a výklad karet, který jí pomůže najít to, co hledá. Doprovází ji podrážděná racionální dcera (Sára Venclovská), jež stěží skrývá skepsi k celému podniku, ale sama by také potřebovala pomoct, protože tápe ve vztazích i práci. Vyhlíženou spásou i protivníkem je kartářka Zdenka (Tereza Hofová), které v „ezo mlýně“ uprostřed lesů asistuje neteř.

Kdyby to byl severský film, mohl by to být genderový a přírodní psycho-horor z hlubokých lesů. Vysočina – kam Holý své kvarteto hereček na dva týdny vyvezl – je ale podstatně mírnější než severská krajina a Holého snímek jí jako komorní drama žánrově odpovídá. Je to ve své podstatě psychologická miniatura o vyrovnávání se s rodinnými traumaty a hledání svého středu; pevného centra, o něž se člověk může opřít ve vztahu k sobě i druhým. Zájem Holého o ženské postavy je nefalšovaný. Snaží se je ukázat mimo obvyklé stereotypy, v jejich dramatech a vnitřních, často nevyřčených trápeních.

I snímek má pevné centrum, ale rozostřené okraje, kde se všechno nepropojí a nedozní. Možná to jde na vrub dvousečnosti improvizace. Těžiště a nejsilnější momenty představují skvěle odpozorované a přesně vyhmátnuté analyticky intimní pohledy na složitý vztah matky a dcery. Bravurní je scéna jízdy autem, kdy starší řídí a mladší naviguje. Realistické rozhovory, které mezi sebou vedou – nebo taky nevedou, protože podobně významné je, co si říct neumí – jsou specifické pro děj snímku. Zároveň ale přesné ve své platnosti a přenositelnosti. Mateřská láska je složitá, nelehká, může být zraňující i ochranitelská – a ďábelské je, že obojí může být zároveň. Že je plná paradoxů. Může připoutávat i odpuzovat, konejšit i zraňovat. Stejně trnitý může být opačný vztah dospělého „dítěte“ vůči matce. A specifická rodinná konstelace tuhle situaci neulehčuje.

Samo téma ezoteriky a přírodních sil je ale rozehrané nejednoznačně a nahozené. Není jasné, jestli je autor vlastně shovívavý a ironizuje jej – občas tu probublává humor – nebo jej nahlíží kriticky jako balamucení a přiživování se na ženských nejistotách. Podobně jako z nich žije kosmetický průmysl, pro který dělá Kristýna v agentuře fokusové skupiny se zákaznicemi, jež snímek uvozují na začátku a na konci.

Film mění několikrát tón a náladu, až může působit, že ztratil rytmus. Díky řadě silných obrazů ale uvízne v hlavě. Patří mezi ně třeba i noční seance v temném lese podpořená psychotropními látkami, kde dojde i na lehce tragikomické objímání stromů následované lidským objetím. Scéna v sobě má nečekaný nádech snové fantastiky avizující možné vykročení ze sebe sama, o které se tu nakonec hraje.