Nebraňme naše kulturní vzorce, ale ústavu a právní stát

Politolog Stanislav Balík se ve svém nedávném komentáři LN (31. 1.) vyslovil, abychom „z tématu přistěhovalectví a obrany Evropy udělali prvořadé politické téma kultivované v celospolečenských a parlamentních debatách“. Sám k tomu však spíše nepřispívá. Uprchlíky z neevropských (či přesněji muslimských) zemí implicitně označuje za zátěž či riziko, když říká, že do Evropy chtějí proto, „aby do ní při využívání benefitů sociálního státu přenášeli své neevropské (zřejmě „islámské“) kulturní vzorce“. 

Ponechme stranou, jakých „sociálních benefitů“ užívá osoba s uprchlickým statusem v detenčních zařízeních Ministerstva vnitra ČR. Pravděpodobně si mnoho z nich váží především toho, že jsou v bezpečí a jejich alespoň základní fyzické potřeby jsou uspokojeny. Zaměřme se na druhou část sdělení, která spíše věcnou podstatu problému zamlžuje.

Proč právě „obranu Evropy“ a „neevropské kulturní vzorce“ považovat za pro nás prvořadé politické téma? Česká města se nepotýkají s integračními problémy, jaké vidíme u části přistěhovaleckých komunit ve Francii, Belgii či Británii, ty však v obdobné podobě existují v tzv. sociálně vyloučených lokalitách. A dlouho byly redukovány právě jako otázka odlišného „kulturního vzorce“ jejich (romských) obyvatel a zneužívání benefitů sociálního státu, což jeho řešení nijak nepřispělo.

Důležitější než znalosti

K islámu se v Čechách oficiálně hlásí přibližně 15 tisíc osob a z větší části jsou dobře integrovaní, případně se jedná i o Čechy konvertity. Neoficiálně je muslimů dle odhadů ještě asi o polovinu víc. A přibude k nim ještě patnáct syrských dětí s vážným zdravotním problémem a jejich rodiny z uprchlických táborů, kterým Česká republika po debatách a váhání poskytne azyl. Tato skupinka, dvě v Čechách stojící mešity, pár modliteben a komunita kolem nich jsou přesto předmětem preventivního zájmu bezpečnostních složek.

Ty zatím nevarují před projevy radikalismu, větší riziko představuje spíše navrátilec ze Sýrie s německým či francouzským pasem. Experti v západní Evropě a zřejmě i u nás chápou, že radikalizaci mohou lépe čelit (a ve svých řadách ji také odhalit) právě členové komunity samé. Teroristy každopádně není dobré podceňovat; přílišné zaměření na nebezpečí radikálního islamismu však může odčerpat pozornost od jiných rizik, ať už jde o osamělé fanatiky typu Breivika nebo zpravodajské aktivity cizích států.

Výzva k „obraně Evropy“ vyvolává dojem, že islám obecně či „neevropský kulturní vzorec“ představuje překážku pro bezproblémovou existenci a integraci ve společnosti, v horším případě pro naši bezpečnost. Pokud se budeme na téma dívat tímto způsobem, spíše problém zhoršíme či přímo vytvoříme.

Vezměme jako příklad případ dvou vyloučených studentek střední zdravotní školy v Praze, kterým nebylo umožněno nosit šátek zahalující jejich vlasy, uši a krk. Namísto toho, aby vedení školy a společnost jako celek podporovalo jejich vzdělávání, větší emancipaci a jazykovou i profesní integraci, i „za cenu“ akceptace pro nás cizího nábožensko-kulturního symbolu, kladlo jim překážku v podobě striktního zákazu šátku.

Byť nikterak nepřekáží ve studiu či práci v nemocnici. Jako by pokrývka hlavy byla důležitější než nabyté znalosti a postoje obou žen. Pokud to není přímo diskriminační, z hlediska jejich začlenění je to rozhodně hloupé. Proč si v tomto ohledu ze všech evropských zemí brát příklad právě z laicistické Francie, kde je uplatňován takto striktní přístup plošně na všechny náboženské symboly?

Tolerantní výklad 

Před mlhavými úvahami o „obraně Evropy“ a „cizími kulturními vzorci“ neboli Kulturkampfem věnujme raději pozornost praktickým problémům, které evropské země tlačí a dříve či později se v určité míře projeví i u nás. Jak podpořit jazykové znalosti předškolních dětí, které často nechodí do předškolních zařízení? Proč větší procento dětí migrantů nedosáhne na vyšší vzdělání a následně se potýká s nezaměstnaností? Jak se stát a nevládní organizace mohou preventivně angažovat při prevenci domácího nátlaku a násilí, někdy posíleného patriarchální kulturou a machismem?

Některými německými konzervativci před léty vyvolaná debata o Leitkultur, neboli o kulturně definovaném integračním rámci, kterému by se přistěhovalec měl maximálně přizpůsobit, byla relativizována lakonickým konstatováním Angely Merkel, že „islám k Německu patří“. Odrazem toho je zavádění výuky islámské teologie na vybraných univerzitách, aby se budoucí duchovní vzdělávali v německém jazyku a prostředí a byli méně přijímáni jako „hotoví imámové“ ze zemí, jako je Saudská Arábie. Je to snaha posilovat „domácí“ tolerantní výklad islámu na úkor netolerantního.

Když kancléřka či jiní čelní politici v západní Evropě mluví o „obraně“, nemyslí tím vágní „kulturní vzorec“, ale ústavu a demokratický právní stát, v níž konkrétní náboženské vyznání občana z pohledu státu nehraje roli. Doufejme, že časem se (nejen) česká konzervativní pravice jednoznačně postaví za tento princip a oprostí se od výzev na obranu evropské kultury před přistěhovalci a pořád ještě v našich krajích poněkud exotickým islámem. Nebo nebezpečí islamizace nahradí politicky a emocionálně vyčpělého sudetského strašáka?

Autor je historik a diplomat, napsal knihu Islám versus modernizace?