Popírání násilí ve švédských městech ničemu nepomůže

Vynikající reportáž kolegyně Kateřiny Šafaříkové ze Švédska najdete v lednovém Respektu. Vypravila se za potomky českých emigrantů, kteří se stali hlasitými protiimigrantskými hlasy v zemi, která o sobě cílevědomě buduje obraz vstřícné a dobře fungující společnosti.

Jenže je to ještě komplikovanější. Ano, odpůrci imigrace sice často přehánějí, občas i vyloženě lžou - a svým čtenářům a posluchačům nabízejí jednostranný pohled (především) na uprchlíky, kterých Švédsko v posledních letech v poměru na obyvatele přijalo nejvíc z evropských zemí. Jejich protějšky, především politická elita, zase realitu lakují příliš narůžovo a odmítají před světem či sebou samými připustit, že ne všechno jde ve Švédsku zase tak skvěle a … švédsky.

Ve stejném duchu se nese “dopis ze Stockholmu”, který otiskl server Politico a jehož autorkou je Paulina Neuding, šéfredaktorka intelektuálního čtvrtletníku Kvartal. Ve Švédsku máme se zapojením imigrantů do společnosti problém, říká, a ne malý. Je čas o tom začít otevřeněji mluvit. Ve Švédsku, jako v celém vyspělém světě, počet násilných trestných činů, klesá. Ale pomaleji, než je západoevropský (a středoevropský) průměr. A zdrojem neblahých čísel jsou muži s přistěhovaleckými kořeny.

Gangsterské vraždy střelnou zbraní se ve švédských městech na začátku devadesátých let odehrály v průměru čtyři ročně. Jen loni jich ale bylo čtyřicet. Neběžné nejsou ani násilné nepokoje, zapálená nebo vyhozená do vzduchu policejní auta. Přestřelky se do hlavních zpráv dostanou pouze tehdy, pokud se odehrají na exponovaném místě, nebo u nich někdo zemře, píše Neuding.

Obyvatelé okolních zemí to vědí a v Dánsku či Norsku se už v hovorovém jazyce zabydlelo pořekadlo “je to tu jako ve Švédsku”. Za hranicemi sousedních zemí ovšem švédští politici přesvědčují svět, že problémy jsou jen okrajové. Přičemž jsou - jemně řečeno - nepřesní. Ministryně práce v rozhovoru s BBC prohlásila, že případy ohlášených znásilnění a sexuálního obtěžování “klesají a klesají a klesají”, zatímco ve skutečnosti rostou.

Expremiér Carl Bildt v americkém listu The  Washington Post napsal, že antisemitismus není ve Švédsku problém, že země se spíš historicky potýká s nedůvěrou ke katolíkům, což je podle Neuding v době útoku zápalnou lahví na synagogu v Göteborgu přinejmenším podivný historický argument - a mimochodem, citované dávné diskriminační protikatolické zákony utlačovaly stejnou měrou i švédské židy.  I téma švédských “no-go zón”, tak často připomínaných evropskou ultrapravicí, švédští politici bagatelizují, jenže záchranáři říkají, že do některých čtvrtí švédských měst se bez policie vskutku nevydávají.

V době boje proti fake-news je takový přístup politiků dost nezodpovědný, říká Neuding, a rozhodně ničemu nepomáhá. Když nedávno britské a kanadské ministerstvo zahraničí vydalo varování pro své občany ohledně cest do Švédska, šéf policie v Malmö si postěžoval, že to vypadá, jako by se násilí vymklo ve Švédsku z rukou. Jen pár dní předtím přitom někdo hodil do policejní stanice v jeho městě ruční granát a jedno policejní auto vyletělo do vzduchu. “Možná by bylo rozumné si přiznat, že z pohledu zvenčí přesně takhle vypadá situace vymknutá z rukou,” uzavírá Neuding.