Jackson a ti druzí

Tak proběhl včerejší pohřeb zpěváka Michaela Jacksona jako tečka za téměř dvou týdenní co možná nejdetailnější spršku zpráv o životě hrdiny dnešní doby – popového zpěváka. A probíralo se snad opravdu všechno: jak se Michael už jako malý chlapec stal vlastně obětí ambicí svých rodičů, jak se postupně z usměvavého mladíka vypracoval v typizovaný tančící idol v černých brýlích, kožené bundě a bílých ponožkách s podivným gestem v rozkroku.

Dověděli jsme se o důvodech plastických operacích které postupně proměňovaly jeho tvář v jakousi neproniknutelnou, strnulou bílou masku, o zálibě v malých dětech, rouškách přes obličej, soužití s opicí, stamilionech dolarů, neuvěřitelné prodejnosti jeho desek, prvenství v televizních hudebních klipech, pohaslé slávě. A naposledy pak vprostřed všeho toho vyvstal reálný zpěvákův předsmrtný obraz - jako zvláštní, injekční stříkačkou rozpíchaná, padesáti kilová živořící troska s komplet vypadanými vlasy.

Až teprve tehdy se posmutnělé publikum detailně dozvědělo, co všechno život takového hrdiny vlastně znamená: nejen neuvěřitelná dřina, vůle a odříkání (tak jak se v souvislosti s idoly jaksi samozřejmě píše), ale také počínající boj se samotou, ztrátou jistoty, iluzemi věčnosti vtisknutých jim okolím a stárnutím.

Dnešní všemi milovaný a globalizovaný idol je totiž čím dál víc v přímé závislosti na poptávce davu a jde v jistém smyslu o spojité nádoby: na začátku je boj o přízeň, tedy až do extrému vybičovanou energii, kterou protagonista omračuje publikum, později pak neměnný a otrocký rituál s nemožností udělat úkrok stranou s jakýmkoli náznakem pochyby či jen pouhým konstatováním – je to sice všechno hezké, ale přece jen mi není dvacet let, nemůžu už vzdorovat pomocí alkoholu či drog, zkuste mě vzít zkrátka takového jaký jsem.

Ve světě všudypřítomné televize a čím dál sofistikovanějších pohledů do života těch druhých, včetně fenoménu různých reality show totiž není v jistém smyslu pro omámený a zkoprnělý dav nic přitažlivějšího, jak ve víru drásavých tonů sledovat potácející se superstar kolem které už začíná kroužit anděl smrti. Vzpomeňme si na poslední kreace drogami omámeného a pomalu, ale jistě zdolaného Jima Morrisona či Jimiho Hendrixe, v našich podmínkách pak strašný konec všemi opuštěných rock and rollových protagonistů Miky Volka či Petra Nováka. Anebo na legendární, často rozbité klouby na rukou pianisty Filipa Topola ze skupiny Psí Vojáci.

Jisté souznění sama se sebou svého času prokázal snad jen „existencionalista“ mezi rockery - John Lennon. Ten kvůli svému otcovství dokonce přestal hrát a nabízel obraz usměvavého stárnoucího chlapíka s dítětem v náručí jak vaří kašičku. To se ale Michaeli Jacksonovi nepoštěstilo: s vidinou neuvěřitelných padesáti koncertů se musel jako časem vykolejený člověk totálně zhroutit.

Jenže můžeme namítnout, že to, co si vybral, byl jeho vlastní výběr či dobře placená práce nebo narcistní kochání se světovou slávou a tedy zapomenout na nějakou lítost. Jenže to všechno ale nebylo jen tak zbůhdarma. Michael Jackson nebyl žádný obyčejný cirkusák, ale skvělý zpěvák, jehož hudba zanechala v záplavě moderního hluku svou výraznou stopu: z jeho hlasu s jakýmsi dráždivým potlačovaným výkřikem čiší opravdové tajemství a drama. Život v současném světě je totiž ještě někdy pořádný thriller.