Spurný: Být amatér byla výhoda

Vedle Ivana Lampera je jediným členem redakce, který v Respektu pracuje celých dvacet pět let. Za tu dobu se Jaroslav Spurný vypracoval v předního českého investigativního novináře, řada jeho objevů zahýbala českou politikou a společností.

Podle legendy jste v redakci Respektu začínal jako bodyguard. Je to pravda?
V podstatě ano. S Ivanem Lamperem, pozdějším zakladatelem Respektu, jsme se znali už ze Zlína, kde jsme spolu vydávali samizdat. Když jsme pak v listopadu začali v Galerii U Řečických vydávat Informační servis, pracovaly tam desítky lidí. Já seděl v předpokoji a přijímal návštěvy, které jsem přiděloval jednotlivým redaktorům, nebo je vyhazoval. Vzpomínám si třeba, že se tam objevil jeden z nejznámějších popzpěváků normalizace Michal David, který nám nabízel svou pomoc. Toho jsem okamžitě vyhodil. Ale přijmout jsme nemohli ani řadu slušných lidí, protože byl nával. Rozhodující roli hrála intuice – že by někdo mohl mít dobrou informaci.

Jak dlouho jste v této funkci působil?
Asi týden a potom jsem už začal psát. Mohla za to náhoda. Přišel tam nějaký člověk s tím, že nám něco řekne o StB. Já jsem o komunistické tajné policii celkem nic nevěděl. Byl jsem ale v ten moment jediný volný a vyslechl ho. Jeho informace byly dost obecné, přesto jsem se tím začal zabývat. A pak už každého, kdo přišel s bezpečnostní problematikou, posílali za mnou. Musel jsem se rychle zorientovat.

Pamatujete si na svůj první text?
Byl to krátký rozhovor s náměstkem ministra vnitra panem Průšou, u kterého se začaly scházet informace o Státní bezpečnosti. Jemu to začalo přerůstat přes hlavu, sám nám v půli prosince 1989 zavolal. Od něj jsem se už něco konkrétního dozvěděl a začal se tím probírat důkladněji. To byl den, který nastartoval mou kariéru novináře.

Takže do role investigativního žurnalisty jste byl vmanévrován okolnostmi…
Ano a s radostí jsem to přijal. Rychle nám došlo, že musíme pochopit, jak fungovala StB a jestli bude ohrožovat změny, které přicházely. Tehdy, ještě v listopadu, byl velký strach ze zásahu armády proti revoluci. Tím jsem se taky zabýval.

Zjistil jste něco?
Jeden z mých prvních výjezdů byl do tankové jednotky v Boru u Tachova, odkud přicházely zprávy, že někteří důstojníci chtějí vyrazit do Prahy proti demonstrantům s tanky. Tehdy jsem jednotku navštívil, mluvil jsem s vojáky a zjistil, jaký je skutečný stav naší armády: měli asi sto padesát tanků, ale pojízdných jich bylo, tuším, jen osm. Pochopil jsem, že by zásahu ani nebyli schopní.

Respekt založili nenovináři. Byla to výhoda?
Bylo fajn, že jsme byli všichni amatéři, kteří si nepřinesli do redakce nějaké ptydepe a zaběhlé zvyky z předlistopadových redakcí. Nepatrnou zkušenost jsme měli ze samizdatu, tam jsme se naučili pár základů novinářské práce. Všichni jsme měli velký respekt ke svobodě a chtěli jsme svobodně informovat, pokud to jen půjde. Ta skutečná novinařina přišla až později.

Měli jste štěstí i v tom, že s vámi byl skoro od počátku zkušený novinář Tomáš Pěkný, který zažil v šedesátých letech chvíle svobodného psaní.
S Tomášem se spolupracovalo úžasně. Byl to právě on, kdo přinesl do Respektu editování a důkladnou práci s textem. On nám vysvětlil, že novinařina je kolektivní práce, že každý text není jen dílem autora, ale že má být výsledkem dialogu s editorem, šéfem rubriky či šéfredaktorem. Zároveň jsme měli štěstí, že jsme mohli využívat svobodný prostor hned po listopadu. Byli jsme svázáni jen vlastní etikou. Třeba policie, státní zástupci, soudci to měli složitější, byli svázáni starými a špatnými zákony, které se měnily dost pomalu. 

Celý rozhovor najdete v novém Respektu 48/2014 v příloze k 25 letům časopisu. Číslo vychází v pondělí 24. listopadu (digitálně je dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).