Nejkrásnější smrková plantáž, bitevní pole, divočina

Psalo se září 2009, když Miloš Zeman vyrazil v rámci svého dlouhého tažení k prezidentské funkci i na Šumavu. Mistr mediální zkratky tehdy vycítil, že k návratu popularity by mohly pomoct i fotky s uschlými smrky za zády a podpora odpůrců šumavské divočiny. Bývalý komunistický velitel tankové divize ve Slaném a Zemanův kamarád Zdeněk Zbytek proto zorganizoval pochod k jednomu z kultovních míst šumavských hvozdů – k Plešnému jezeru. Zeman oblékl manšestráky a tenisky, obklopil se několika ministry své někdejší vlády, nespokojenými šumavskými starosty či pohlaváry kraje, nabral zásobu cigaret a po jedné z úzkých šumavských asfaltek vyrazil, obklopen davem, na hodinový pochod k cíli.

Ledovcové jezero, za nímž se zvedá hlavní šumavský hřeben, nabízí jeden z nejhezčích přírodních výjevů, jaké v Česku máme. Jeho součástí býval i zelený koberec smrků, které pokrývaly stěnu zmíněného masivu. Ten však v době Zemanova výletu nebyl zelený, ale rezavě hnědý, protože se do něj rozšířil kůrovec z jiných částí Šumavy, která tehdy k nelibosti mnoha houbařů, výletníků či lesních romantiků zažívala první kontakt s tím, čemu manažeři parku říkali přírodní procesy, jimž je třeba dát právě v národním parku volný průchod.

Tehdejší ředitel parku František Krejčí, který se přijel na Zemanovu družinu podívat také, zkoušel politika nasměrovat z cesty do lesního porostu a ukázat mu, že příroda je víc než jen nějaká estetická kulisa kolem jezera. „Pod uschlými smrky za několik desítek let vyroste přirozený les různého stáří,“ zkoušel vysvětlovat Krejčí. „Tohle je mrtvý les,“ trval na svém za Zemanova přikyvování jeho exministr životního prostředí Miloš Kužvart. „Kdybychom byli v hospodářském lese, pak je suchý strom špatný, tohle ale není hospodářský les,“ vzdoroval rovněž přítomný František Pelc, člen Strany zelených a jeden z našich předních expertů na ochranu přírody. „Ten les samozřejmě mrtvý není, Miloš Kužvart tomu jako geolog vůbec nerozumí.“

Teď jsme o šestnáct let dál, je všední dubnový den a asfaltka k jezeru působí opuštěně. Návštěvník musí nechat auto na dvanáct kilometrů vzdáleném parkovišti a k jezeru se vydat na kole nebo pěšky. Cesta vede hustým lesem, který se kůrovci vyhnul a v němž jsou občas vykácené mýtiny: důkaz pokusů zbrzdit kůrovce, protože on tady pořád hrozí. Nicméně o masovém kácení, po němž Zeman volal, tady už nikoho mluvit nenapadne.

Na hladině jezera tají poslední zbytky ledu a z přepadu odtéká čistá voda do nedaleké Vltavy. Na svazích za jezerem, kde Zemana uhranul pás dorezava zbarvených smrků, jsou už zbytky suchých kmenů obklopeny mladými přirozeně rostoucími stromy. U jezera je tabulka s poučením o obnovujícím se lese. Nikdo si ji teď ale nečte. Lavičky, z nichž se dají pozorovat nejvyšší šumavské kopce, jsou prázdné a kousek od nich postává jen dvojice turistů se psem.

To nikdo nečekal

Největší národní park v Česku dnes skutečně nevypadá jako „mrtvý les“, který podle Zemana padl za oběť ekologickému experimentu. Toho se měl dopustit někdejší ministr životního prostředí Martin Bursík, když v lednu 2007 nereagoval na kalamitní výsledek bouře Kyrill, která na Šumavě způsobila gigantické polomy.