Předpokládejme, že lidi v církvích slaví. Zákon o navrácení církevního majetku sice ještě čeká na podpis nevyzpytatelného prezidenta, ale i tak se dá říct, že alespoň z poloviny ho máme v kapse.
Ta první osoba plurálu je na místě. Přijatý zákon totiž není jen vítězstvím církví, ale i právního státu, tedy nás všech. Normě lze jistě ledasco vytknout. Nad výtkami ale stojí fakt, že jsme se na začátku devadesátých let minulého století zavázali církvím majetek vrátit. Tento závazek – jak ostatně shledal i ústavní soud – jsme potom ostudně dlouhou dobu nenaplňovali. Ostuda teď končí, doufejme.
Přijatý zákon navíc není šitý horkou jehlou. Stojí za ním dlouholeté vyjednávání mezi středo-pravicovými koalicemi, církvemi a židovskou obcí. Připomeňme, že jen pod názvem „církve“ se skrývají různorodá uskupení, která by měla dost důvodů se navzájem nenávidět.
Že se tenhle různorodý spolek dokázal dohodnout na přijatelné normě, svědčí spíš ve prospěch navrácení církevního majetku.
V neprospěch kritiků normy naopak svědčí to, že se buď začali ozývat na poslední chvíli (právě schválený zákon byl přitom v principu hotový už před čtyřmi lety); nenavrhovali žádné promyšlené alternativy (ČSSD spíš jenom nadhazovala nápady – tu jakýsi speciální „církevní fond“ střežený státem, tu daňové odpisy); nebo – až na pár církevních disidentů – nenašli odvahu naplno říct, že onen závazek vrátit církvím majetek je od základu chybný, nic se vracet nemá a ať se církve o sebe postarají samy.
Na rozbíhajícím se navracení církevního majetku je přesto cosi zneklidňujícího.
A to rezignace církví vysvětlovat co nejširší veřejnosti, jak s majetkem naloží a k čemu tady vlastně jsou. Od představitelů církví i náboženských společností – čest výjimkám! – už dvacet let slyšíme fňukání, jak je tuzemská agnostická většina vůči nim nechápavá, podezíravá, nepřející, závistivá atd. Není se ale čemu divit, když se zástupci církví nepokouší lidem vysvětlit ani tak zásadní operaci, jako je navrácení majetku s hodnotou šplhající se podle některých odhadů ke stovce miliard korun.
Katolíci se s vysvětlováním širší veřejnosti odmítli zdržovat už před čtyřmi lety, když se zákon o církevním majetku oproti očekávání nepodařilo schválit. Evangelíci jsou na tom podobně. Jejich zástupce Daniel Fajfr ve velkém rozhovoru Respektu s představiteli židů, katolíků a evangelíků věnovaném právě vracení církevního majetku řekl, že „je skeptický vůči tomu, že by většinu lidí s odmítavým postojem vůči církvím“ bylo možné přesvědčit.
To ovšem není nic jiného než pohrdání lidmi a jejich schopností naslouchat argumentům. Církve jich za dvacet let fungování ve svobodném Česku přitom nashromáždily docela dost (kvalitní střední školy, charita, diakonie, hospice). Tak zjevný nedostatek vůle s nimi pracovat je zarážející.
Církve až dosud působily jako podivný uzavřený spolek, který je ale celkem sympatický tím, že je chudý a i s tím málem, co má, dovede zvlášť v oblasti sociální péče nebo školství dělat divy. Jestli se ale z církví stane bohatý uzavřený spolek – a k tomu mají nakročeno – tak veškeré sympatie definitivně ztratí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
