0:00
0:00
Kultura25. 2. 20248 minut

Cormac McCarthy zkoumá hlubiny lidské psyché, vědění a destruktivity

Známý autor se po osmdesátce pustil do diptychu vzdorujícího jednoznačnému hodnocení

     Mohl kariéru  ukončit Cestou.(McCarthyv roce 2009 na premiéře filmu podle jeho slavného románu, vedle něj vpravo režisér snímku John Hillcoat)
Autor: Mark Von Holden

Cormac McCarthy koneckonců mohl vydat Cestu a pak si někde v Santa Fe prohnat kulku hlavou. V případě temného, místy až diabolického autora by to zas tak nepřekvapilo. Kdyby to udělal, připojil by se k Ernestu Hemingwayovi, který svůj život ukončil brokovnicí. V téhle imaginární analogii jde však o víc.

Podobně jako Hemingwayovo poslední dílo, slavná novela Stařec a moře,Cesta představuje populární vzorek z autorova díla, ideální epilog oceněný Pulitzerovou cenou. Starce a moře četli téměř všichni v rámci povinné četby a postapokalyptické Cestě hrozí, že ji stihne totéž. Obraz otce a syna putujících zdivočelou Amerikou jen s několika věcmi v nákupním košíku se zadřeným kolečkem se člověku vryje hluboko do mysli – stejně jako zápas starého rybáře s příliš velkou rybou, kterou mu nakonec žraloci oholí na kost. V obou případech jde o srdceryvné příběhy, které se neštítí uvažovat o lidském životě v rozměrech údělu, a jako takové mají kvalitu mýtu.

↓ INZERCE

Kdyby tedy McCarthy Cestou skončil, nikdo by se nedivil. V roce 2006, kdy vyšla, mu bylo třiasedmdesát; to je věk, kdy příčetní spisovatelé pomalu odcházejí do důchodu. Jenže jaké překvapení: o šestnáct let po Cestě McCarthy vydal rovnou dva nové romány. Proč dva? Protože tvoří podivný diptych. Objemnější Pasažér a stručnější Stella Maris vyšly ve Spojených státech na podzim roku 2022 s odstupem necelých dvou měsíců a – jak se ukázalo – zhruba půl roku před autorovou smrtí loni v červnu. V češtině se Pasažér ve výborném překladu Ladislava Nagye a v krásné grafické úpravě Jany Vahalíkové objevil s ročním zpožděním a Stella Maris vychází právě teď.

A je třeba rovnou říct: pokud s McCarthym teprve začínáte, číst jeho dílo odzadu nebude nejlepší nápad. Že autor neskončil přímočarou Cestou, mezitím zfilmovanou Johnem Hillcoatem, však zároveň dokazuje, že jeho vlastní cesta byla daleko členitější. Mohl své dílo uzavřít neproblematickou tečkou – jenže: neprohnal si nakonec Hemingway hlavu právě jí? Místo toho se tak ještě naposledy pustil do zápasu bez rukavic.

Klamný manévr

Někde nedaleko pobřeží Mexického zálivu havaruje malé dopravní letadlo. Bobby a jeho kolega Oiler jsou přizváni na místo havárie, aby letadlo pod vodou ohledali, zajistili černou skříňku a podali zprávu o cestujících. Letový zapisovač však chybí a podle všeho zmizel i jeden z pasažérů. Možná černou skříňku stopil právě on, možná letadlo už před záchranáři navštívil někdo jiný. Nevíme, a postupně zjistíme jen to, že McCarthymu nezáleží na tom, abychom se to dozvěděli. Úvodní scéna Pasažéra je stejnou měrou silná a matoucí: navzdory očekávání neslouží thrillerové zápletce, ale spíš jen k navození paranoidní atmosféry. Bobbyho záhy navštíví muži v černém, snad vládní agenti, kteří vypadají jako „mormonští misionáři“, a od té chvíle se Bobby už jen skrývá či prchá. 

Jestliže se McCarthy hned zkraje románu potopí do podmořské hlubiny, je to klamný manévr. Jeho skutečným zájmem jsou hlubiny lidské psýché, hlubiny vědění a hlubiny destruktivity. Bobby se teď sice živí jako záchranný potápěč, ale je synem fyzika, který se v rámci Projektu Manhattan podílel na vývoji atomové bomby. Sám fyziku studoval, nebyl však zdaleka tak talentovaný jako jeho mladší sestra Alicia.

O té se v Pasažérovi dozvídáme, že byla geniální matematička, trpěla schizofrenií, před deseti lety spáchala sebevraždu a do svého bratra byla beznadějně zamilovaná. Otec tak Bobbymu zanechal oppenheimerovské pocity viny a po sestře mu zbyla zakázaná láska. Stručně řečeno, hlubiny psýché, vědění a destruktivity tu na sebe berou podobu incestu, geniality a atomového hřibu.

Je to trochu nepravděpodobná kombinace, ale McCarthymu slouží hlavně k tomu, aby ještě jednou prozkoumal meze lidskosti, které jiným způsobem ohledával i ve svém nejdůležitějším románu Krvavý poledník (1985). V něm přepsal americký mýtus o dobývání Divokého západu z obvyklého hrdinského eposu střiženého pastorální idylou na nechutnou krvavou řežbu s odstřikujícími mozky.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články