Randění mělo být s mobilem snazší. Je to naopak

Ještě před pár lety se vše zdálo jasné. On-line seznamování je nejčastější – a brzy bude možná jedinou – formou, jak se dnes lidé mohou propojit. Pandemie koronaviru a s ní spojená izolace tento pocit upevnila. Seznámit se on-line začalo být tak běžné, že se o tom lidé přestali stydět mluvit. Nyní se naopak zdá, že tudy cesta často nevede.

Stačí pár kliknutí a člověk má před sebou nabídku fotek, pod kterými bývá zpravidla vysvětleno, co člověk hledá, čemu se věnuje nebo jaké jsou jeho životní postoje a hodnoty. Liberální, konzervativní, naočkovaný, odmítá očkování, chce vztah nebo jen občasná rande, chce jen sex, chce děti, již je má – nebo je v budoucnu vůbec neplánuje. Nelíbí? Přejeďte prstem vlevo. Líbí? Posuňte prstem po displeji vpravo a čekejte, jestli protějšek sdílí vaši přízeň. Na tomto principu funguje zřejmě nejznámější a nejužívanější seznamovací on-line aplikace Tinder, kterou všechny ostatní další mutace víceméně jen kopírují. 

Tento komfortní svět ale dnes ukazuje jasné limity. „Randící“ aplikace přicházejí o uživatele. V Česku podíl lidí, kteří se potkali na internetu, stagnuje u nejmladší generace na 20 procentech a osobnímu seznámení dnes dává přednost drtivá většina lidí. Hlavním polem pro hledání ideálního partnera ve světě, kde se mění podoba i základní nastavení vztahů, tak zůstává off-line život. Jak to v něm ale dnes vlastně chodí?

Už to nefunguje 

Je všeobecně známo, že současní mladí lidé mají obecně méně sexu, než tomu bylo u předešlých generací. Pomalu také dorůstá první generace, která masově využívala on-line seznamky. A po letech začíná být tento model „rande“ – který byl teoreticky tak nový a tak zábavný, únavný a neefektivní.

„Během covidu bylo on-line seznamování poměrně příjemné. Nikde jinde jste nikoho nového potkat nemohli, postupně ale přibývalo případů, kdy si s někým píšete, ale nikam to nevede. To mě nebaví,“ popisuje svůj svět šestadvacetiletá Julie, která aktuálně žije v Amsterdamu. „Dřív to byla sranda, teď jsem buď netrpělivý a nechci tomu dát víc šancí, nebo si říkám, že mě ti lidi prostě moc nezajímají,“ dodává šestadvacetiletý Honza z Prahy. 

„Mění se to v pokřivenou hru. Nejde o poznávání. Je to jako podivná parodie na supermarket či showroom, kde jsou před vámi nekonečné řady ,zboží‘, kterým se donekonečna přebíráte. V mých očích tento formát postrádá kouzlo,“ popisuje situaci čtyřiadvacetiletý Ivan z Mělnicka. Aplikace ho prý „psychicky vysávají a deptají“. A je snadné si na nich vytvořit závislost.

Místo příjemných pocitů se tak dostavuje tlak, který všechny tlačí do „nákupu“ některé z položek. Možná i proto devět z deseti Čechů považuje osobní seznámení vždy za lepší než se setkat se svým možným partnerem poprvé v on-line prostoru. Zmíněný „showroom“ zkrátka není pro každého, jelikož každého člověka omezuje na pár vybraných fotek a na zhruba 400 znaků, ve kterých má popsat svou osobnost.

„Při ,matchi‘ jsem nevěděl, jak pokračovat, při konverzaci nechápal, jak se u druhého telefonu dotyčná cítí. Nebo jsem si vydedukoval, že je to spíše pohledávka partnera na jednu noc, a tak jsem nepokračoval,“ popisuje své pocity například dvaadvacetiletý Kryštof, který už vyrůstal kompletně v době, kterou rámoval digitální svět. 

Kryštof popisuje ošemetnou pozici člověka, který kontakt vyvolá jako první. Taková zpráva by měla být dostatečně úderná na to, aby určila ráz konverzace. Když se to nepovede, nadějný „match“ může být navždy ztracen, při seznamování na internetu není druhá šance a obligátní „Ahoj, jak se máš?“ může být po dvacátém obdržení únavné.