Rozhodujte o svém těle a sexualitě

Ty věty oslovily obrovské množství žen, jež se cítily neviditelné. Virginie Despentes promluvila za všechny, které nevyhovovaly standardům hlavního proudu. „Jako holka jsem spíš King Kong než Kate Moss. Jsem taková ta ženská, kterou si nikdo nevezme, se kterou si nikdo neudělá děti, promlouvám z pozice ženy, která je prý vždycky ve všem moc – moc agresivní, moc hlučná, moc tlustá, moc neurvalá, moc rozcuchaná, moc mužná.“ Takto v roce 2006 otevřela svůj vlivný, osobně laděný feministický manifest Teorie King Konga. Od té doby si kniha žije vytrvalým životem opětovných vydání a nových překladů včetně českého, který je aktuálně nejčerstvější. Despentes se během kariéry díky svému údernému jazyku dočkala různých nálepek typu „rokenrolový Émile Zola pro 21. století“ nebo „grungeový Balzac“. Dlouhé roky se ale pohybovala spíše na okraji literárního světa i proto, že její knihy byly vždy plné násilí a inspirací z popkultury. Obrat přišel právě s Teorií King Konga a následně s rozmáchlou, taktéž česky dostupnou trilogií Život Vernona Subutexe, která jí přinesla jak komerční úspěch, tak ohlas u kritiky. Stále ale platí, že číst Virginii Despentes je jako poslouchat údernou punkovou desku.

Teorie King Konga je dnes bez nadsázky kanonickým a velmi populárním feministickým textem. Z jakých pohnutek jste ji napsala? Co jste tehdy v roce 2006 prožívala?

Připadá mi to strašně dávno. Bylo to krátce po natočení filmu, který vycházel z mé prvotiny Baise-moi (Ošukej mě). Hodně jsem s tou adaptací cestovala a dávala rozhovory po celém světě. Znamenalo to také, že jsem musela mluvit o znásilnění, o násilí na ženách, o pornografii, protože to vše v tom filmu je – a bylo pozoruhodné, jak to v každé zemi od Kanady přes Japonsko po Španělsko bylo přijímáno s jinou mírou otevřenosti. A i když jsem se pak stala lesbou, tak jsem tehdy žila s mužem, který měl dvanáctiletou dceru. Sledovala jsem, čím vším ji krmí popkultura, televize i časopisy – a zaskočilo mě, že nikde nebyla ani zmínka o feminismu. Zhruba tohle byla má východiska, ale bylo těžké začít ji psát, protože jsem se bála, že si po vydání budu zase muset projít mediálními bitvami jako s předchozími knihami. Protože ženy, které otevřeně mluví o sexualitě, čelí velkým projevům nepřátelství a agrese.

A to se nestalo?

Ne. Důvodem bylo to, že mezitím v médiích došlo ke generační obměně. Lidé, kteří knihu recenzovali, už byli často mladší než já a okamžitě pochopili, o co mi jde. Tehdy se o feminismu ve Francii příliš nemluvilo, ale kniha ukázala, jak o něj ženy stojí.

Teorie King Konga je kniha plná autobiografických momentů. Píšete v ní o zážitku znásilnění během autostopu, když vám bylo sedmnáct, popisujete období, kdy jste si přivydělávala sexuální prací, zabýváte se v ní pornografií. Bylo těžké se takhle otevřít?

Hodně, ale považovala jsem to za důležité. Už zmíněná prvotina začíná scénou znásilnění a začalo se čím dál tím častěji stávat, že během veřejných čtení nebo debat za mnou přicházely čtenářky a svěřovaly se mi se zážitky se znásilněním, nebo dokonce incestním zneužíváním. Uvědomila jsem si, že tahle zkušenost se dotýká velkého počtu žen z různých vrstev a že se po nás chce, abychom o ní mlčely.

Za jeden z nejsilnějších momentů v Teorii King Konga považuji pasáž, v níž popisujete, jak vám sexuální práce pomohla vyrovnat se s traumatem ze znásilnění a že to v mnohém byl ozdravný proces.

Bavíme se o začátku devadesátých let, takže možná nebudu mít přesná slova, ale to, že jsem si svým tělem mohla vydělat peníze, pro mě představovalo důkaz, že mi patří. Tím jsem nad ním opět získala kontrolu. To, co prodáváte, je vaše. Předtím jsem se pohybovala na velmi špatně placených pozicích. A ženy obecně podstupují sexuální práci ve chvíli, kdy žádná jiná dobře placená práce není dostupná. Velmi rychle jsem si přišla na slušné peníze, protože to byla pro mladou ženu ta nejlépe placená práce. Současně ještě nehrozily vážné opletačky s policií. Bylo to v časech před internetem, jemuž ve Francii předcházel Minitel a právě na něm se ženy jako já – a bylo nás opravdu hodně – poměrně bezpečně domlouvaly se svými klienty. Když to shrnu, sexuální práce mi ukázala, že znásilnění mě nezničilo: stále patřím sama sobě a stále mohu o svém těle a o své sexualitě rozhodovat. Bylo to ale vlastně jen krátké období mého života a věnovala jsem se tomu příležitostně – dvakrát třikrát do měsíce