Pozdě, ale přece

Věra Nováková den po svých šestadevadesátých narozeninách osobně představila v Centru současného umění DOX knihu shrnující její strhující život Každý krok je volba. Její povídání si přišlo do Holešovic ve čtvrtek 18. ledna poslechnout přes 200 lidí, tolik tam chodí jen na nejlákavější vernisáže. Z malířky, jejíž dílo znalo až do jejích třiašedesáti let kvůli komunistickému zákazu jenom pár zasvěcenců, se stala uznávaná klasička a její obrazy jsou dnes odborníky i veřejností považovány za naprosto stejně fascinující záležitost jako tvorba jejího muže Pavla Brázdy (1926–2017). Ve čtvrtek bylo až dojemně krásné pozorovat, jak si Věra tohle své „pozdě, ale přece“ užívá, protože jí osud naštěstí nadělil neuvěřitelnou dávku neochabující vitality.

Během večera děkovala všem kurátorům a kurátorkám, teoretikům a teoretičkám, galeristům a galeristkám, kteří se o její pozdní uznání zasloužili. A zapomenout nemohla ani na svého muže.

Věra patřila do generace, v níž bylo zvykem, že ženy v uměleckých párech tvořily ve stínu svých dravějších, rodinným provozem méně vytížených mužských protějšků. Potkalo to Věru Janouškovou, Evu Kmentovou, Bělu Kolářovou, Emilu Medkovou nebo Naděždu Plíškovou. Také Věra Nováková si musela na svou slávu počkat, až se jí dočkal Pavel Brázda. První velkou retrospektivu měl v Národní galerii v roce 2006, kdy ještě jeho ženu veřejnost vnímala právě jen jako ženu Pavla Brázdy. Ten ale během vernisáže zdůraznil, že by Věru měla potkat stejná pocta, a pak dělal všechno pro to, aby se tak stalo.