Případ ztraceného dětství

Příběh Christophera Bankse začíná v Londýně roku 1930 jeho setkáním s bývalým spolužákem z internátní školy, který má díky rodinnému původu „dobré známosti“. Podá mu pomocnou ruku a z Bankse se posléze stane módní detektiv, obratně se pohybující v prostředí společenské smetánky. Pracovně se věnuje zkoumání detailů a nepředpojatému myšlení, vlastní život však nevnímá tak jasně, jak si namlouvá, neboť je hluboce zasažen nejistotami z dětství. Vyrůstal totiž v šanghajské mezinárodní komunitě: otec byl zaměstnancem firmy profitující z importu opia, s čímž jeho matka vehementně a veřejně nesouhlasila, načež oba beze stopy zmizeli.

Jak jsme u Kazua Ishigura zvyklí, Christopherův hlas je přesný a kontrolovaný. Vyjadřuje se neosobním formálním jazykem britské vyšší střední třídy, jímž se snaží skrývat emoce, a rozhodně proto není spolehlivý vypravěč. Pátrání po rodičích chápe, nebo to přinejmenším tvrdí, jako poslání a povinnost. Roku 1937 se je vydá hledat, ale během japonské invaze skončí daleko od šanghajských privilegovaných čtvrtí v troskách slumů. Následuje střih a válečná léta – jak se u autora rovněž dalo čekat – chybějí. Stíny minulosti však hrdinu nepřestanou pronásledovat ani roku 1958, kdy jednoho z rodičů skutečně najde. 

V pořadí pátý Ishigurův román z roku 2000 ohmatává řadu jeho příznačných témat: hledání identity a intimní traumata ve chvílích, kdy se jakoby rozpadá svět, stejně jako labyrint lidské paměti včetně toho, jak svoje vzpomínky sami měníme, jak se jimi klameme a jak si na jejich základě vytváříme falešné představy. A snad ještě intenzivněji než v Soumraku dne zkoumá takzvanou anglickost a role, jež nám byly okolím přiděleny. Podobně jako v Soumraku dne se opírá rovněž o nenaplněnou lásku (tentokrát nikoli náhodou s dalším sirotkem) a jako v pozdějším sci-fi románu Klára a Slunce o lásku mateřskou, ničím nepodmíněnou.