Film Vlny: Když novináři chtěli napravit i svoje chyby 

Sovětský tank uprostřed davu Pražanů před budovou Československého rozhlasu a na něm hrozen mladíků. Rozhlas mezitím vysílá výzvy ke klidu a neútočení na okupanty. V ranních hodinách 21. srpna 1968 už z éteru zaznělo navzdory zákazu prohlášení československé vlády odsuzující okupaci. Notoricky známé obrazy, do nichž se zhustila role rozhlasu během okupace této země vojsky někdejší Varšavské smlouvy, nově oživil – a znovu potvrdil – snímek Vlny režiséra Jiřího Mádla, který vstoupí 15. srpna do kin. Vypráví o Redakci mezinárodního života, jež měla lví podíl na tom, že se k občanům dostávaly během týdne mezi příjezdem vojsk a návratem unesené československé vlády z Moskvy aspoň nějaké informace bez sovětské manipulace. 

Takové obrazy jsou i základem výkladu srpnového vysílání jako jedné ze dvou hvězdných chvil rozhlasu (první bylo Pražské povstání v roce 1945) a tuzemských médií obecně. I redaktoři novin udržovali s rizikem a vynalézavostí tok informací. Zvláštní vydání vycházela, přestože okupanti obsadili redakce. Mádlův film vykresluje redaktory rozhlasu jako ty, kdo nejen přelstili sovětské vojáky, ale v touze po demokratizaci společnosti se postavili i komunistické totalitě. Hrstka novinářů se tak stává součástí mýtu a vytoužených čtení o demokratičnosti zakódované v české DNA a národu „tolikrát krví zbrocenému (...) a od přátel zrazenému, který přesto nebyl pokořený“, slovy jednoho dobového letáku.

Za těmito zkratkami je ale spletitější příběh médií v Československu v šedesátých letech a lidí, kteří je tvořili. Příběh jednoho paradoxu, zrychlené modernizace, emancipace žurnalistiky jako profese i nejednoznačnosti existence v totalitě. Představa liberálních novinářů, kteří bojovali během pražského jara za demokracii proti tyranii, jak se o nich dnes někdy píše, neodpovídá realitě. „Nestáli proti sobě nezávislí novináři a diktátor, ale konzervativní a reformní komunisté jak ve straně, tak v médiích. Navíc s různou mírou konformity s režimem v následné normalizaci,“ říká historik Martin Groman z katedry mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „To už není tak jednoduchý a jednoznačný příběh jako story o hrdinných novinářích, kteří chtějí demokracii, ale rozjezdí jim to tanky.“ Co tedy vlastně znamenalo být „svobodné“ médium v komunistickém Československu?

Vyšší tolerance

Než se ponoříme do detailů tehdejší mediální scény, stojí za to vypíchnout jejích pár obecných rysů, které se z dnešního pohledu roztříštěných médií i divácké a čtenářské pozornosti on-line éry mohou zdát jako doslova z jiného světa. V Československu vysílaly jedna státní televize a jeden rozhlas s celoplošným dosahem, monopolem ve své oblasti a omezeným počtem kanálů. Všichni poslouchali a sledovali víceméně to samé. Občan totalitního státu neměl (s výjimkou těžko dostupných zahraničních médií) jiné možnosti, jak se k informacím dostat. Až do roku 1968 fungovala cenzura, byť už předcházející léta rozvolněná. Režim  médiím zároveň zajišťoval nebývalou ekonomickou stabilitu. V roce 1965 mají televize i rozhlas dva miliony koncesionářů. Noviny a časopisy dosahovaly ve chvílích největší popularity závratných nákladů. Na titulní straně Literárních listů z června 1968, v nichž vyšel známý reformní manifest Dva tisíce slov, se skvěla informace 300 000 výtisků. Číslo odráží enormní zájem lidí o veřejné dění v době ekonomických a společenských reforem, pro které se vžil termín socialismus s lidskou tváří.