Snažím se postavit stroj z nás všech

Na tvorbě Jenny Hval je obzvláště napínavé to, že neustále pátrá po tom, jak je možné být doopravdy sama sebou ve světě, který pro nás má tolik už předem připravených a daných rolí. Nejinak tomu je v jejím nejnovějším programu nazvaném I Want to Be a Machine, který se s podezíravostí jí vlastní dívá na to, co je koncert. Mnoho umělců a i publikum jeviště vnímá jako magické místo naprosté svobody a nespoutaného sebevyjádření, ovšem Jenny Hval si tu opět nachází linku síly tradice a dotýká se toho, kolik opakované a standardizované rutiny se na pódiu při uměleckých produkcích odehrává.

Projekt I Want to Be a Machine má zatím jen živou podobu – do alba jej Jenny Hval převede až po sérii vystoupení, z nichž jedno se odehraje 16. listopadu v pražském sále ARCHA+ v rámci festivalu Alternativa. „Možná se to těžko vysvětluje tak, aby to bylo srozumitelné do novin, ale vlastně to můžete vnímat jako koncert, který zkoumá koncert z pohledu koncertu samotného. Jako by to celé byla smuteční řeč za koncert,“ říká s jistým pousmáním Jenny Hval ve videohovoru ze své podkrovní pracovny o programu, který spojuje písně i mluvené slovo. A i když se to může zdát obtížně představitelné, za chvíli to začne dávat smysl.

„Nikdy jsem se na pódiu necítila úplně přirozeně, nebyla jsem extrovertní dítě,“ vzpomíná Jenny Hval dospívání v konzervativním a silně věřícím maloměstě na jihu Norska. Navštěvovala hudebně zaměřenou střední školu a v hlavě jí utkvěla poučka jednoho z učitelů, která zněla, že ať už člověk na pódiu podá jakýkoli výkon, poté co skončí, musí se uklonit a zářivě usmát, jako by právě předvedl tu nejúžasnější věc na světě. „To mi přišlo naprosto ujeté,“ říká, jako by vyprávěla vtip.