Po umělecku, nebo po pankáčsku? 

Watzmann (2712 metrů nad mořem)... Ten název zní jako moje oblíbená otázka: Co je člověk? Když jsem si té hory všimla, cítila jsem obrovskou potřebu jít zrovna k ní, vylézt nahoru, přemýšlet tam, vidět dál. Načetla jsem si o ní české blogy, abych nic nepodcenila. Děkuji vám, kdo je píšete, věděla jsem, že je to hora na dva dny. Nejprve 1800 metrů a druhý den 900 metrů převýšení a zpět.

My umělci jsme hrozná skupina, buď chceme hotel s vanou, bublinami a jahodami, nebo jedeme na pankáče... Zvolila jsem tedy „horalku-pankáčku“ s anglickým stylem – tj. s sebou kartuš, moka konvičku a kávu s irish cream.

Vzala jsem si v dobré víře spacák, záchranný obal, vybavení na ferraty, lékárničku, jídlo... Nakonec měl batoh osm kilogramů. Říkám si, zase jsem přehnaná, tohle není zrovna sen o ultralight hikingu. Prvních 400 metrů převýšení – jee, někdo se ke mně objednává na tetování... Chce se mi jít spokojeně zpět do základního tábora a spát. Dalších 600 metrů převýšení, další objednávka na tetování. Něco ve mně křičí: „Tatí, já už nemůžu.“ Slyším svůj vnitřní hlas odpovídat: „Dělej, nevzdávej to!“ Nevzdávám, nechci se vypisovat, přijímám objednávku, ale obtěžuje mě to... Ještě že se oči nemohou nakrmit té krásy okolo, všechno kvete, neustále dřepuji s tím batohem nad kytičkami a fotím. Rychle zapomínám na tetování a jdu za otázkou, co je člověk.