Badatelé z České zemědělské univerzity před pár lety naměřili, jak dlouhou máme paměť. Prověřili, kde se u nás během uplynulých devíti století stavělo po velkých povodních. Po dobu jedné generace se nová města a vesnice skutečně zakládaly dál od řeky. Ale už generace následující se opět vracela do nebezpečných míst u vody. Právě teď děláme podobný test naživo. Česká politika prověřuje, jak si pamatuje nedávné megasucho. A začínám mít starost, jestli tentokrát paměť neměří přibližně jedno volební období.
Po roce 2015 jsme naplno poznali, že měnící se podnebí nejsou jenom abstraktní globální ukazatele. Svým způsobem bylo povzbuzující, jak svižně si česká společnost uvědomila praktické důsledky. Rychle jsme se – lesníci a zemědělci, města i vědci, ministři s opozicí – shodli, že s krajinou potřebujeme zacházet úplně jinak, než bývalo zvykem. A začalo se konkrétně pracovat. Stačilo ale několik let a entuziasmus se vytrácí. Exemplárním příkladem je lesní zákon. Před devětadvaceti lety skoncoval se sázením velkoplošných monokultur. Porevoluční legislativa požadovala, aby se při výsadbě ke smrkům či borovicím přidávaly listnaté stromy nebo jedle, a tak vznikaly odolnější lesy. Současný lesnický výzkum ovšem ukázal, že to naprosto nestačí. Poměr se musí otočit. České lesy budou tvořit vesměs listnáče, případně s jehličnatou příměsí. Vznikly propracované plány, kam se hodí jaká kombinace dřevin.
Nyní se chystá nová reforma. Kupodivu ale pravidla z roku 1995 neaktualizuje. Naopak: kromě státních lesů je kompletně zruší. Ministerstvo zemědělství si představuje, že majitele k pěstování vhodnějších stromů přiměje vyššími dotacemi. Jsem dost skeptický. Speciálně když v krajině znovu a znovu nacházím čerstvě vysazené smrčky na místech, kde podle lesnických příruček nemají šanci přežít několik příštích desetiletí.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
