Petra Fialu čeká rozhodnutí, které zásadně ovlivní budoucnost Česka

Česko si připomínalo pětadvacet let od vstupu do NATO, organizace, díky níž se dnes můžeme cítit o dost bezpečnější, i když se Rusko opět snaží rozšířit hranice svého panství. Přítomnost někdejšího amerického prezidenta Billa Clintona v Praze probudila vzpomínky na konec devadesátých let, kdy se Aliance – s jeho zásadní pomocí – rozšířila o bývalé satelity Sovětského svazu. Během vzpomínání si nešlo nepřipomenout i některá vystoupení Václava Havla, který o náš vstup usiloval z české politické reprezentace nejvíce. A z četby vyplynula i zajímavá zpráva pro dnešek.

Kam máme patřit

Uveďme pár příkladů z vystoupení prvního českého prezidenta. V roce 1996 Václav Havel ve Varšavě k představitelům členských zemí NATO mimo jiné řekl, že Aliance se musí rozšířit, protože je nejen garantem bezpečnosti, ale i hodnotové blízkosti jejích členů. „Existence rozostřených hranic mezi jednotlivými regionálními společenstvími či existence různých pásem zemí, které nevědí, kam patří, je vždycky tou nejlepší cestou k neklidu, nestabilitě, boji o vliv, vzájemnému podezírání a posléze k potenciální konfrontaci. O tom, kam který stát či národ patří nebo se cítí patřit nebo chce patřit, by měly rozhodovat především tyto státy či národy samy,“ prohlásil Havel. A historie mu dala za pravdu, Rusko zatím uznává jedinou hranici, a to je hranice s NATO.

Havel tehdy také vysvětloval, že je třeba s Ruskem jednat, snažit se o dobré vztahy, ale nenechat si diktovat, jestli někdo smí do NATO vstoupit či ne: „Myslím si, že Aliance by měla v dohledné době a naprosto jednoznačně toto všechno Rusku říct. Tedy jak to, že s ním chce vytvářet nejlepší myslitelné partnerské vztahy, tak to, že podmínkou tvorby takových vztahů je, aby každý z partnerů věděl, kým je, a nepokoušel se tomu druhému předepisovat, jak má sám sebe definovat či kdo k němu patří či smí patřit.“

Stejně tak promýšlel i naše členství v Evropské unii. V roce 1999 Václav Havel ve Francii varoval, že „...velký pokrok, který sjednocující se Evropa v posledních letech udělala, neznamená tedy vůbec, že bychom se už nemuseli starat o její duši. Řekl bych dokonce, že je tomu právě naopak: čím dál tento proces pokročil, tím důležitější je tato starost.“ Už tehdy varoval, že „…se může tu a tam zdát – a já se obávám, že se to zdá stále více lidem –, že evropské sjednocování je především věcí technickou, technicko-administrativní či byrokratickou, že jeho složité tkanivo je srozumitelné stále menšímu okruhu zasvěcenců a že jediné, podle čeho lze posuzovat, zda je výhodnější se toho účastnit či být stranou, jsou ty či ony konkrétní hospodářské důsledky, jež v danou chvíli integrace má pro ty či ony skupiny obyvatel jakožto výrobců, plátců daní či spotřebitelů.“

Proč si to připomínat? V žádném případě nejde o nostalgii, za připomenutí to stojí proto, že to ukazuje, že Česku dnes chybí kormidelník. S Václavem Havlem velká část společnosti nesouhlasila, ale minimálně politická, intelektuální a novinářská obec se musela k jeho veřejně formulovaným tezím vztahovat. Přihlásit se k Havlovi tehdy nebyl abstraktní krok, bylo jasné, jakou českou a evropskou společnost chce. I Václav Klaus byl tehdy díky Havlovi politik většího formátu, protože musel obhajovat svou vizi (někdy od prezidenta odlišnou) na jeho úrovni. A to nám chybí.

Varování ze Slovenska

Pochválit politika je v současném Česku intelektuální sebevražda, ale co bychom pro čtenáře neudělali. Petr Fiala překročil svůj stín. Přihlásil se k masarykovské a havlovské tradici, která by se dala ve zkratce pojmenovat – nezáleží, jak velký náš stát je, ale neseme svůj díl odpovědnosti za Evropu a svět, pokud můžeme pomoci, aby byl lepší, máme to udělat. Protože se nám to vrátí. Česko svou jasnou pomocí Ukrajině plní svou historickou roli a Fiala, koaliční partneři i prezident Petr Pavel budou mít v učebnicích dějepisu dobrou kapitolu.