Za Alenou Nádvorníkovou

V jednu chvíli jsem v Praze kráčel Pařížskou třídou plnou vykřičených luxusních butiků a najednou jsem se o pár metrů výš v jednom z bytů nad ulicí ocitl v úplně jiném, zklidněném světě. Ve světě Aleny Nádvorníkové.

Navštívil jsem ji před dvanácti lety, kdy jí v Arbor vitae vyšla velká monografie. Spousta z děl soustředěných do knihy visela v jejím bytě, respektive byla namalovaná přímo na zdi. Nádvorníková se ve své spontánní tvorbě připomínající jeskynní malby pro 21. století nezastavila ani před díly jiných autorů a autorek, která sbírala. Zasahovala do nich, a když jsem se jí ptal, proč to dělá, říkala, že „v životě přeci stále něco zakrýváme, destruujeme a zároveň tím vytváříme něco jiného“. O své tvorbě mluvila nerada, podle ní jsou autorské výklady umění „chorobou dnešní doby“. Mluvili jsme spolu několik hodin, pak jsem se za ní ještě párkrát zastavil s přepisem našeho rozhovoru, který ale nakonec nevyšel. Přišel jí až moc osobní a na poslední chvíli ho z už připravené sazby Respektu nechala vyhodit.

„Nejsem akademický typ a nerada říkám, že jsem historička umění. Stejně jako nejsem žádná výtvarnice. Jsem kreslířka a básnířka, což jsou ale také strašná slova,“ vyprávěla mi rodačka z Lipníku nad Bečvou, která výtvarnou teorii vystudovala v Olomouci s diplomkou o Devětsilu, v roce 1972 vstoupila do Surrealistické skupiny, o šest let později odešla za mužem do Paříže a v roce 1987 se z ní zase vrátila do Prahy. Na Západě by ji prý „čekala veselá svobodná chudoba“, zatímco v komunistickém Československu pro ni, co se týče umění, prý „byla mnohem větší šance něco dělat“.