Salta sladkých dějin
Cukr jde dějinami lidstva jako na houpačce. Z nedostupné lahůdky se stal zdrojem uspokojení pro masy a nakonec strašákem současného zdravotnictví.
Držet dítě od cukru dál co nejdéle: to je první nutriční přikázání, které si dnešní rodiče odnesou z porodnice. Před sedmdesáti lety by přitom slyšeli pravý opak: dudlík namočený v cukrové vodě se doporučoval k uklidňování robátek a sladké bylo vítanou, až prestižní položkou jídelníčku, která měla dětský organismus posílit.
Co přesně cukr tehdy vyneslo do takto výlučné pozice? Byla to kombinace více faktorů: v první řadě válečná léta a strach z chudoby a podvýživy. Cukr se stal jejím opakem: synonymem dostatku. Zároveň se sladké stalo ztělesněním dostupného luxusu. „Byl široce přijímán jako nezbytná věc a příjemná nutnost – komodita, která stejným dílem posilovala a těšila,“ shrnuje poválečnou pozici cukru historik James Walwin ve své knize Sugar.
Med a pracharanda


Pojďme ale nejdřív na začátek sladkého příběhu lidstva. Vše začalo medem. Tím si staří Egypťané už 2000 let před Kristem doslazovali směsi ovoce a ořechů. V 5. století našeho letopočtu se v Indii začala vařit šťáva z cukrové třtiny a dávala se zkrystalizovat na cukr. Pozdně antičtí Římané se jím opájeli coby luxusní dovozovou lahůdkou, s pádem jejich říše však z Evropy zmizel. Znovu se objevil až kolem roku 1100 spolu s křížovými výpravami. Luxusní lahůdkou cukr zůstal poměrně dlouho a prostí lidé tak medem sladili až do 18. století. Anebo používali různé ovocné rozvary či drtě ze sušeného ovoce nazývané pracharanda.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu