Dělníci kultury

Víte, kde pracovala pro zbrojařskou firmu Sellier & Bellot Máchova milenka Lori? Kdo byl naposledy pověšen na Šibeničním vrchu v sousedství dnešního Vítkova? Kde je u nás dochovaná nejstarší Husova socha ve veřejném prostoru? Nebo kde byla otevřená vůbec první samoobslužná prodejna v hlavním městě? Jak ukazuje knižní novinka historika Petra Čorneje Husité na Žižkově (vydala Paseka), všechny odpovědi najdete v blízkosti Tachovského náměstí. Jak ale naznačuje podtitul knihy Pomíjivá paměť pražské periferie, na Žižkově je všechno složitější. Původně, konkrétně od roku 1875, kdy se čtvrť teprve stavěla, se totiž tohle náměstíčko jmenovalo Žižkovo. Podle bitvy, v níž vojsko Prokopa Holého u Tachova porazilo třetí křížovou výpravu, se přejmenovalo v roce 1958. A Žižkovo náměstí se přeneslo o kus výš, na větší plochu vedle uměleckoprůmyslové školy.

Po monografii Jana Žižky je to další Čornejova práce věnovaná nejen husitské slávě, ale hlavně husitskému mýtu. Kopcovitá čtvrť, kde autor vyrůstal a v jejímž těsném sousedství desítky let žije, je pro toto rozkrývání ideálním terénem. Jak se měnil vztah Čechů k husitům, tak se měnily i názvy na Žižkově. Zvlášť za komunistů. Ti třeba sebrali ulici mistru Petrovi z Mladoňovic, umírněnému kališníkovi, a přenechali ji radikálovi Janu Želivskému, po kterém se jmenuje dodnes. Pozoruhodné bylo i přejmenování ulice mistra Jakoubka ze Stříbra na Sabinovu, jehož konfidentství s rakouskou tajnou policií bylo pro minulý režim očividně snesitelnější než Jakoubkovo přidání se na stranu pražských husitů proti táboritům.

Čornej stihl do knihy vložit i říjnové přejmenování Koněvovy ulice na Hartigovu. Je to podle něj „zasloužená satisfakce“, protože právě stavitel a první starosta čtvrti Karel Hartig se o Žižkov nejvíc zasloužil během jeho zrodu ve druhé polovině 19. století. Věděli jste, že nechal do fasády jednoho z domů zazdít původní dveře z korunní komory Svatovítského chrámu, které koupil v dražbě, když katedrála procházela dostavbou a udělaly se pro ni dveře nové?