Stavět se hlouposti do cesty
S disidentem Tomášem Kábrtem o legraci v nesvobodě, uhelném prachu na Sokolovsku a pomníku jako místu katarze
Tak jako každý rok i letos jsem pro vás vybral texty, které ilustrují rok 2023. Pokud nepatříte mezi naše předplatitele a chcete si vybrané texty a rozhovory přečíst, předplatit si nás můžete už za 180 kč na měsíc. Budete mít k dispozici aktuální texty, jejich audio podobu a přístup do archivu od roku 1989. Můžete tak učinit na adrese predplatne.respekt.cz.
Erik Tabery, šéfredaktor
Bude to pomalu čtyřicet let, co jste se zničehonic zjevil na kolonádě Karlových Varů se skupinou kamarádů a sehráli jste houslový koncert, aniž kdokoli z vás uměl na housle hrát. Skřípavý happening, nabourání tehdejšího automatického života, jak jste to nazval. Kdy jste naposledy udělal něco podobně nečekaného?
Je to asi tři týdny. Tady v Litoměřicích je uprostřed města hezký park a v tom parku je socha z roku 1975, z období okupace, která se jmenuje Čest a sláva Sovětské armádě. Ve druhé světové válce to nebyla Sovětská armáda, ta se jmenovala Rudá, tahleta Sovětská vlastně nikdy nic neosvobodila, nic slavného neučinila, jenom samé okupace a neštěstí. Tak jsme tam s mým známým, architektem Jánem Hobrlou, vytvořili takové výtvarné dílo, které připomíná teroristický čin ve Vrběticích, kde zahynuli lidé, to jsme přiložili k podstavci a omotali to průhlednou fólií. Bylo tam datum výbuchu ve Vrběticích a stylizovaný portrét Putina s krvavými stopami.
Byli jste jen dva, nebo se někdo přidal?
Tam okolo jsou samé střední a základní školy, tak jsme si to naplánovali na půl druhou, kdy už chodí žáci ze školy domů. Aby viděli, že ne každému dospělému je to jedno, co nám tady straší. To se podařilo, děti se tam shromáždily a natáčely si to a sdílely to na své sítě. A taky městská policie tam byla hned.
Jak strážníci reagovali?
Vyzývali nás, abychom přestali narušovat pořádek. A my jsme jim vysvětlovali, že nic nepoškozujeme a že v naší společnosti pořádek je, že jsme toho důkazem, protože pořádek ve společnosti znamená, že se lidi mohou vyjadřovat na veřejných místech.
Uznali to?
Nemohli pochopit, že tohle je pořádek. A pak tu situaci vyřešil nějaký šílenec s rudou čepicí s nápisem SSSR v azbuce, který se tam najednou zjevil a naši fólii začal trhat. My jsme mu v tom bránili a policajti se začali soustředit na něj a my jsme měli chvíli klid. Vůbec nevím, kdo to byl a kde se tam vzal.
A kde jste se u toho vlastně vzal vy? Prožil jste život v Sokolově, kde jste za normalizace pořádali s kamarády happeningy a recesistické i vážnější akce vzbuzující pozornost StB. Kde jste se vzal najednou v Litoměřicích? A proč právě teď řešíte památník, který tu stojí už skoro padesát let?
Můj syn si tady založil stomatologickou kliniku a potřeboval s tím vším okolo pomoct, se sháněním peněz od bank a úřadováním, tak jsem teď už dva roky ředitel zubní kliniky. A tady v Litoměřicích, když jsem se přistěhoval, jsem se přidal k takové skupině, která oficiálně pořádá petici proti pomníku. Je tam chartista Zdeněk Bárta a lidé z undergroundu, pro mě přirozené prostředí. A proč teď? To souvisí s ruskou agresí na Ukrajině, s ní už je úplně donebevolající, že tady je pomník, který Sovětskou armádu oslavuje.
Vidíte, a já jsem si říkala, když od osmdesátých let uběhla dlouhá doba a z dvacátníka je člověk na prahu šedesátky, že se s vámi budu bavit o tom, jak v člověku usedá čas a jak se mění chuť na to nečekaně se někde zjevovat. A vy jste v těch přímých akcích nadále. Je to pořád stejné nutkání?
K tomu věku… Když mi bylo dvacet, tak jsem ty věci dělal, protože jsem cítil nějakou zodpovědnost za to, jak vypadá svět okolo, ale teď, když je mi skoro šedesát, tak tu zodpovědnost cítím ještě větší. Když vidíte děti, které za vámi přijdou, a zajímá je váš příběh, bavíte se s nimi – já nevím – o klimatické krizi a podobně, tak cítíte svou generační zodpovědnost za to, jaký svět jim předáme. Člověk by měl pořád dělat, co může. V rámci svých možností se stavět do cesty hlouposti.
Mluvíme o tom, že vám studentská porota programu Jeden svět na školách pod hlavičkou Člověka v tísni tento měsíc udělila Cenu Příběhů bezpráví za odvážné postoje vůči komunistickému režimu. Jaké to se studenty lovosického gymnázia, kteří se u vás doma zjevili, že jdou natočit váš příběh, bylo?
Vidím na nich takovou tu mladistvou veselost, která se dívá tak trochu s úžasem, do čeho se narodila a v čem vyrůstá. Přišli mě zkoumat a já jsem zase zároveň zkoumal je – proti čemu se staví, na čem jim záleží.
A co jste vyzkoumal?
Ptal jsem se i svých synů, jak se jim vyrůstá ve světě, který jim odmalička říká, že je zničená planeta, že budoucnost je temná, mezi všelijakou tou literaturou a filmy a seriály na Netflixu plnými dystopie. Synové se zajímají o historii a řekli mi, že si vlastně z té historie lidstva, z toho, jak společnost funguje, berou to nejlepší a nejhezčí, aby žili důstojně a šťastně. I kdyby ideály byly neuskutečnitelné, přesto se o ně budou pokoušet.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu