Oslava u umírajícího moře

Probouzím se v Mujnaku, bývalém přístavním městě na břehu Aralského jezera, a jdeme s přáteli na hotelovou snídani. V duchu uzbeckých zvyklostí vedle čaje, vajíček a chleba nechybí maso, tentokrát nepříliš lákavý salám a párek. Tahle země není pro vegetariány. Souběžně pan hoteliér obvolává své známé taxikáře, zda by nás někdo vzal k současným břehům jezera, přesněji řečeno k jeho jižní části, odsouzené k vyschnutí. Vzdušnou čarou je to sto kilometrů, potřeba je čtyřkolka. Půlhodinu vyzvánění a rozhovorů v uzbečtině následuje konverzace mojí lámanou ruštinou, že to půjde. Jedeme na otočku tam a zpět.

Kolem desáté vyrážíme moderním džípem cestou a pak necestou, silnice je děravá tak, že je rychlejší jet vedle ní. Pokračujeme po bývalém dně jezera, bahnem a pískem, s keříky vysazenými za podpory EU, aby prach, sůl a jedy tak snadno nebral vítr. Džíp se pak šplhá vzhůru po bývalém pobřežním útesu a po desítkách kilometrů zase padá strmě dolů – i s džípem máme z krkolomné cesty respekt. Přijíždíme k vodě, která se od nás na sever stále táhne do nedozírna. Jezero je slané více než Mrtvé moře.

Začalo to jistě zralou úvahou vůdců SSSR, připisovanou zejména Chruščovovi, že by se v Uzbekistánu mohla všude pěstovat bavlna, stačí zavlažit tamní poušť vodou z řek Amudarji a Syrdarji. Bavlna se sklízí dodnes a navíc si soudruzi připsali největší ekologickou katastrofu 20. století: obrovské sladkovodní jezero začalo rychle vysychat a být slanější, čímž postupně zmizelo živobytí rybářům. Soli, splavené pesticidy a hnojiva vytvořily toxickou směs, další sovětskou ingredienci tomu dodala opuštěná základna pro vývoj biologických zbraní. Když zafouká, vítr zvedá zhoubný prach a nese ho do okolí, někdy až do 200 kilometrů vzdáleného třísettisícového města Nukus.