Dokument týdne

Největší akční hvězdy osmdesátých let jsou znovu vidět. Po Arnoldu Schwarzeneggerovi poslal do světa dokument o sobě i Sylvester Stallone, svého času jeho největší rival v muskulatuře, tržbách i počtu mrtvých nepřátel. Sly natočený Thomem Zimnym pro Netflix je pojatý v principu jako zpověď energického sedmdesátníka ovládajícího plátno jako rocková hvězda, kterému se podařilo stát se nepravděpodobnou hollywoodskou star a který teď chce ukázat místo svalů emoce. Otázka je, proč.

Do čtyřiceti je život sčítání, po čtyřicítce odečítání. Věta, kterou herec pronese v půli filmu, dobře vystihuje jeho bilanční tón. Otevírá ho energicky gestikulující Stallone ve svém domě úvahou o unikavosti času a pomíjivosti – života, kariéry a filmů. Stěhováci přitom průběžně odnášejí filmové memorabilie včetně sochy Rockyho v nadživotní velikosti. Nakonec nejdůležitější jsou lidé z masa a kostí, rodina, pro niž chce být teď přítomný. Právě rodina je klíčovým motivem. Respektive hned dvě: ta, v níž vyrůstal, a jeho vlastní. Opakovaně se vrací k násilnickému otci, jenž podle bratra Franka na staršího sourozence žárlil. Po úspěchu oscarového Rockyho, jímž Stallone v roce 1979 prorazil, se pokusil natočit vlastní boxerský film Sonny.

Film rekapituluje akt sebestvoření. Příběh podceňovaného kluka s povislými koutky a mumlavou řečí, který byl strůjcem vlastního úspěchu. Když pro něj neexistovaly role, napsal si je. Neláska doma ho vedla k hledání uznání jinde. U publika. Jeho cestu určovala jeho tvář. „Někdo s mojí vizáží nemůže hrát Shakespeara,“ glosuje. To mu ale nebrání Shakespeara docenit, stejně jako Marka Rothka, jehož obraz mu doma visí. Vysvětluje na něm svoji filozofii. Klíčové je vědět, co člověk umí, kde je jeho místo, a nesnažit se o nic jiného, jen o perfektní verzi silných stránek – což pro něj byli Rocky a Rambo, drsňáci s dobrým srdcem.