Svahilský bildungsroman

Řekněme to na rovinu: Když přede dvěma lety Švédská akademie vyhlásila jméno nového držitele Nobelovy ceny za literaturu, pro většinu lidí tím objevila nového autora. I to se v historii nejslavnější ceny stává a není to špatně. Abdulrazak Gurnah (1948) je teprve druhým laureátem ze subsaharské Afriky, jejíž kulturu – i to je třeba říct na rovinu – téměř vůbec neznáme. Nebo schválně: co víte o prvním nobelistovi toho regionu, Nigerijci Wolem Soyinkovi?

Gurnah je autorem deseti knih a v nakladatelství Prostor právě vyšel v překladu Petry Nagyové jeho nejznámější román Ráj; je to tedy dobrá příležitost seznámit se s nečekaným nobelistou a doplnit si vzdělání. V anglickém originále vyšel titul už v roce 1994 a dostal se tehdy do užší nominace na Bookerovu cenu. Angličtina není omyl: Gurnahovým rodným jazykem je sice svahilština, lingua franca téměř celé východní Afriky, jenže Gurnah z rodného Zanzibaru v osmnácti emigroval do Velké Británie.

Důvody souvisely s komplikovanou historií. Zanzibar byl německou a poté britskou kolonií, v nechvalně známém období „scramble for Africa“ (dělení Afriky) zde působili i Belgičané a Portugalci. V roce 1964 byl připojen k nově vzniklé Tanzanské sjednocené republice, jenže předtím došlo k masakrování indické a arabské menšiny – tentokrát už ne Evropany, ale místními, kteří se zbavovali koloniální nadvlády a s ní i dalších vlivů.

Gurnah patřil právě k arabské menšině, v projevu proneseném na banketu pořádaném u příležitosti udělení Nobelovy ceny řekl: „Teprve po letech prožitých v Anglii jsem byl schopen o těchto věcech přemýšlet, pozastavit se nad hrůzami, které jsme na sobě navzájem napáchali, prohlédnout lži a bludy, s nimiž jsme se museli vypořádat. Naše dějiny byly neúplné, o mnoha krutostech mlčely. Naše politika byla rasově motivovaná a přímo odpovědná za porevoluční perzekuce, při nichž byli otcové popravováni před zraky svých dětí a dcery znásilňovány před zraky svých matek.“