Všude jen úzkost

Před patnácti lety vydal dnes již zesnulý sociolog Miloslav Petrusek knihu Společnosti pozdní doby. Po úvodních kapitolách, kde si nalajnoval hřiště, nabídl překvapivě dlouhý seznam toho, jak soudobá společnost sebe samu nazývá: od alternativní a amerikanizované přes fragmentarizovanou, korporativní a pluralitní až ke zrychlující se. Nejnápadnější je zřejmě množství „post“ termínů: postindustriální, postmetafyzická, postmoderní, postrevoluční, postsekulární či posttotalitní společnost.

Zdálo se, že skončil průmysl, metafyzika, moderní doba, revoluce, náboženská sekularizace, politické totality a mnoho dalšího. Co začíná, to se tak úplně nevědělo, jak naznačují termíny, které se příliš neujaly: masturbační společnost, metronomická společnost, společnost konce organizovaného kapitalismu.

Jedno je jisté: těch pojmenování je příliš. Jako by společnost nevěděla, jaká je; jako by pro sebe marně hledala jméno, které by ji alespoň částečně vystihlo. Pro Petruska samozřejmě bylo součástí výzvy shromáždit co nejvíc termínů, přesto jeden v jeho seznamu chybí: úzkostná společnost. Možná, že když knihu vydal, nebyla ještě úzkost tak… rozšířená. Monografii Společnost úzkosti musel napsat Jan Géryk, autor o dvě až tři generace mladší.