Řecko po kolonoskopii

Na ten zvláštní kontrast nezapomenu. Experti varovali před blížícím se krachem, při čtení finančního tisku se zdálo být jisté, že se na Řecko žene bouře nebývalých rozměrů. V Athénách ale v téže době – v prosinci roku 2009 – většina lidí situaci zlehčovala. „O hrozícím bankrotu se mluví už dvacet let a nikdy se nic nestalo. Život šel vždycky dál,“ vysvětloval mi ten rozpor tehdejší rektor athénské polytechniky Konstantinos Mutzuris. „Přehánělo se tak dlouho, že oprávněným hrozbám teď už nikdo nevěří.“

Finanční hurikán o pár měsíců později nepřipravenou zemi zasáhl. S ničivými následky: žádná evropská země nezaznamenala v mírových časech tak velký hospodářský propad, do jakého se zřítilo Řecko, žádná ekonomická krize netrvala tak dlouho. V počáteční fázi dokonce hrozilo, že případný neřízený řecký bankrot stáhne ke dnu euro.

Běžní Řekové rychle poznali, jak se krize z finančních trhů překlápí do jejich životů. Platy klesly o více než třetinu, třetina obyvatel přišla o práci a vzhledem ke kolapsu HDP – taktéž o třetinu – neměli šanci najít novou. Celé rodiny prakticky žily z důchodů nejstarší generace, i ty však byly v několika vlnách plošně seškrtány – nakonec zhruba o 40 procent. „Náš univerzitní rozpočet je o 50 procent nižší,“ popisoval při našem dalším setkání v roce 2014 rektor Mutzuris, který později vstoupil do politiky a dnes je regionálním guvernérem Severních egejských ostrovů. K velkým řeckým obětem těch let patřil exodus několika set tisíc dobře vzdělaných mladých lidí, kteří odešli za prací jinam do Evropy – i do Česka.

O to překvapivěji působí zprávy, které teď od krizového pacienta přicházejí. Řecká ekonomika roste nejrychleji v eurozóně, nezaměstnanost klesla na méně než 13 procent, rozpočet se drží v přebytku. A středopravicová strana, která poslední čtyři roky vládla, v nedělních volbách míří k triumfu. Nejvyšší čas vytočit čísla řeckých ekonomů, uložená v telefonu ještě z krizových let, a zeptat se, co se to s jejich zemí stalo?

Muž z Davosu v Athénách

První hádanka je politická. V prvních letech krize totiž Athény zažily spoustu politických turbulencí: vládnoucí sociální demokracie zkolabovala, ke dvojciferným volebním výsledkům se vyšplhali neonacisté, premiérem se stal lídr radikálně levicové koalice, do níž kromě věcnějších skupin patřili třeba kovaní trockističtí ideologové. Teď Řecko působí nezvykle stabilně: v květnových volbách dosavadní premiér Kyriakos Mitsotakis dostal 41 procent hlasů, a po čtyřech letech v úřadu dokonce posílil.

Nepokusil se sestavit koaliční vládu a kvůli tomu o víkendu proběhne nové hlasování – podle nového volebního zákona, jehož cílem jsou stabilnější vlády. Vítězná strana získá bonus, a ten Mitsotakisově konzervativní Nové demokracii pravděpodobně umožní sestavit jednobarevný kabinet. „Výsledek je samozřejmě odrazem toho, jak se daří ekonomice. Lidé mají pocit, že premiér a jeho tým jsou profesionální, že hospodářství je v dobrých rukách,“ říká Jannis Palaiologos, novinář a autor oceňované knihy o kořenech řecké krize The 13th Labour of Hercules (Třináctá práce Herkulova).

Na politické scéně nevyrašili žádní noví populisté ani extremisté. Zprvu radikální Syriza, která byla hlasem řecké frustrace a během vládního působení v letech 2015–2019 se proměnila ve vcelku běžnou levicovou stranu, teď získala jen 20 procent hlasů. „Její rétorika v kampani byla apokalyptická, popisovala život Řeků jako noční můru. To bylo uvěřitelné v letech 2014 nebo 2015, kdy se dostali k moci,“ vysvětluje Palaiologos nečekaně velkou prohru Syrizy, ačkoli řecké mzdy jsou dnes výrazně nižší než před vypuknutím krize. „Ale životní úroveň se už zlepšuje a lidé se touží posunout pryč od těch krizových dní. Proto je taková kampaň míjela.“