Kladivo na náhradní matky

Pro neplodné páry je to naděje na vlastní děti a velké štěstí, když vytouženého potomka nakonec sevřou v náručí. Pro odpůrce jakýchkoli zásahů do lidské reprodukce nepřijatelné ohýbání přírody. A pro lékaře a právníky řada složitých otázek k řešení. Od okamžiku, kdy se metoda náhradního mateřství v polovině osmdesátých let začala používat, vyvolává mnoho reakcí i emocí. A s postupným nárůstem situací, kdy surogaci využívají stejnopohlavní páry, také jedno z bitevních polí kulturní války. Nové kolo debat se právě rozbíhá i v Česku.

Naděje v beznaději

Když Jana (jméno bylo změněno) v sedmadvaceti letech onemocněla rakovinou děložního hrdla, prožila všechny představitelné emoce. Ještě nějakou dobu po několika operacích a během následné chemoterapie se zdálo, že ani vážné onemocnění pro ni neznamená, že nebude moci mít vlastní děti. Až když jí za dva roky lékaři odebrali dělohu, naděje na vlastní potomstvo vyhasla. „Já jsem přitom vždy děti chtěla. Sice jsem byla z představy rodičovství nervózní, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by to vůbec nešlo,“ říká dnes dvaatřicetiletá rodačka z Prahy, která pracuje jako osobní asistentka podnikatelky. Přesněji – pracovala, aktuálně se na mateřské stará o svoji třítýdenní dcerku a na telefonu s dojetím ukazuje fotografie miminka zabaleného v růžové zavinovačce.

Naděje na vlastní děti totiž vzkřísila moderní medicína. Chvíli s manželem zvažovali adopci, ale nakonec se po určitém váhání rozhodli pro náhradní mateřství, což jim jako cestu k vlastním, biologickým potomkům doporučoval také Janin onkogynekolog. Hledali tedy ženu ochotnou nechat si zavést umělým oplodněním vytvořené embryo, které vzniklo z Janina vajíčka a spermií jejího manžela, odnosit ho a porodit. A hledali celkem dlouho. Také proto, že si uvědomovali, jak emocionálně náročný bude jejich vzájemný vztah i celý mnohaměsíční proces. „Nemůžete se do toho pustit jen tak s někým, důvěra musí být fakt velká,“ říká mladá žena. A pečlivý výběr je namístě také proto, že na některé situace se zkrátka nelze dokonale předem připravit.

U Janiny sestry, která má svoje děti a byla ochotna do toho jít, možnost odmítl její muž. Z kamarádek nemohla nebo nechtěla žádná. Nakonec objevila ideální náhradní matku u kolegyně své tety, která před lety zvažovala možnost darovat vajíčka. „Když už chce někdo darovat vajíčka, tak je tomu zjevně nakloněn,“ říká Jana a její předpoklad se potvrdil. V pětatřiceti letech měla náhradní matka svoje děti už větší a v polovině května porodila zdravou holčičku, kterou si Jana s manželem odnesla z porodnice domů. Velké štěstí ovšem provázely i složitější pocity – lítost, že nebyla sama těhotná, jisté zklamání nad tím, jak byla pozornost okolí upřená téměř výhradně na náhradní matku a její prospívání, vědomí, že situaci nemá úplně pod kontrolou. Na konci je ale mateřské štěstí, které si myslela, že nezažije. A krásné nové přátelství, které ji spojilo se ženou, která jí to umožnila.

Léčba neplodnosti, nebo obchod s lidmi?

Za první zaznamenanou náhradní matku bývá považována otrokyně Hagar, která ve starozákonním příběhu porodí dítě Abrahámovi a jeho manželce Sáře. Od tradiční surogace, při níž existuje genetická spřízněnost s dítětem, se postupně s rozvojem asistované reprodukce přešlo k tzv. gestationálnímu náhradnímu mateřství, kde genetická vazba náhradní matky k dítěti chybí. Vůbec poprvé byla metoda úspěšně použita v polovině osmdesátých let, v Česku pak na Klinice reprodukční medicíny a gynekologie Zlín v roce 2004.

Během necelých dvaceti let, která od té doby uplynula, nebyla metoda nikdy masově využívána – a nevznikl ani zvláštní zákon, který by podmínky upravoval. Souhrnné statistiky neexistují, ale olomoucký lékař Štěpán Machač, který stojí v čele Sekce asistované reprodukce České gynekologicko-porodnické společnosti, odhaduje, že ročně jde o vyšší desítky, maximálně stovku případů. K podobnému závěru dospěla v roce 2020 také analýza, která vznikla ve spolupráci ministerstev vnitra a spravedlnosti: „Náhradní mateřství není v současné době v ČR realizováno ve velké míře a lze předpokládat, že i při přijetí výslovné právní úpravy stále půjde o výjimečný způsob řešení neplodnosti párů.“

Přestože jde tedy o málo využívanou metodu asistované reprodukce, opakovaně se objevují snahy ji zcela zakázat. V tomto směru se nakonec Česko nevymyká mezinárodnímu kontextu, kde se náročná debata, zda surogaci výrazně regulovat, nebo přímo postavit mimo zákon, vede rovněž. V některých zemích – Francii, Německu či Španělsku – úplný zákaz platí. Jinde je legislativa naopak liberální, a to ve Velké Británii, Portugalsku nebo Dánsku. Nejméně omezení platí ve většině států USA, zejména v Kalifornii, kde je možná surogace i jako forma výdělku.