Já, Silvio

Silvio Berlusconi do politiky přišel jako spasitel, aspoň ho tak velká část Italů vnímala. Byl nejbohatším mužem v zemi, majitelem několika oblíbených soukromých televizí a také tehdy nejlepšího fotbalového týmu planety, AC Milán. Pokud dokázal tohle, tak proč by nemohl řídit italský stát stejně efektivně jako svůj byznys, že?

Zvlášť v situaci, kdy italská politická krajina ležela v troskách. Psala se devadesátá léta, kdy odhalení masivní korupce a vazeb hlavních politických stran k mafii zničilo zavedenou pravici i levici. Berlusconi do těchto ruin v roce 1994 vstoupil a většinu následujícího čtvrtstoletí Itálii z premiérského postu dominoval. I poslední roky, kdy jeho politická hvězda povadla, dokázal zemí hýbat. Vloni jeho strana Forza Italia (Vzhůru, Itálie), pojmenovaná podle pokřiku fotbalových fanoušků, vyvolala pád vlády národní jednoty vedené mezinárodně uznávaným ekonomem a reformátorem Mariem Draghim.

Žádný italský premiér nebyl tolikrát obviněný (za daňové, korupční či sexuální aféry) jako Berlusconi. Neskončil sice za mřížemi, avšak jeho kabinety vynakládaly značnou energii na změnu zákonů způsobem, který mu umožnil vyhnout se procesu či postihu. Média neustále pokrývala jeho táhnoucí se soudy a italská politická debata se příliš často točila kolem něj a příliš málo kolem programu a věcného řešení problémů.