Chůzi zdar, elektrokola nechte dole

Když jsem předminulou sobotu se třemi spolužáky z gymplu stoupal stezkou vedoucí přes Kozí hřbety na Luční boudu v Krkonoších, byl zrovna hezký den. Od rána svítilo slunce, takže jsem cestou tu a tam nadšeně fotil údolí a vrcholky a chlubil se těmito snímky na dálku dalšímu kamarádovi, který mi odepisoval, že mám ve fotoaparátu „výborný filtry“. Ale to nebyly filtry, jen čiročirá krása, která vypadala přesně tak, jak jsem ji zvěčnil. Radost jsem měl přitom nejen z ní, ale i z toho, že jsem si dal do těla, zapotil jsem se, zadýchal a nakonec mi ještě odměnou bylo to, co mám na těchto našich velehorách nejradši – procházení se na náhorní planině pod Sněžkou.

Tento prostor je v Krkonoších čím dál dostupnější. Nevede sem sice lanovka, ale lze se sem pohodlně, bez námahy a také daleko rychleji než pěšmo dostat i na elektrokole. A jak jsem si tentokrát poprvé na svých výpravách po Krkonoších všiml, i na elektrické jednokolce. Když kolega Petr Horký před časem ve svém článku o elektrokolech na horách pátral po tom, kolik jich vlastně v Krkonoších je, zjistil, že národní park počty cyklistů na nich neeviduje.

Kdo sem jezdí pravidelně, nicméně vidí, že jich rok od roku přibývá. Lze si je – stejně jako jednokolky – půjčit na řadě míst ve Špindlerově Mlýně nebo v Peci pod Sněžkou a pak už jen stačí vyrazit. Strážci parku mluví o tom, že elektrokola tvoří odhadem polovinu cyklistického provozu na krkonošských stezkách. Má to svoje výhody, pro daleko více lidí, například pro ty starší, se hory stávají přístupnějšími, mohou se kdykoli dostat do jejich nejhezčích partií. Dostupnost ale přináší i jejich větší přeplněnost, cyklisté někdy mají pocit, že jsou na silnicích králi, takže tu a tam i větší bezohlednost.