Dělníci kultury

Na Divadelní Floru Olomouc už jezdím nějaký ten pátek a nepamatuji si, že by měla takhle silné zahájení. A že přitom festival začínal i velepřitažlivými kusy dovezenými z různých koutů Německa. Minulý čtvrtek se ovšem o začátek postaral domácí soubor. Pražské Divadlo X10, které na Hanou přivezlo Moskoviádu Jurije Andruchovyče.

Inscenace měla premiéru v polovině loňského prosince a i tehdy to byl zážitek, ostatně jsem o něm hned napsal do Respektu. V Olomouci mi teď ale přišla ještě lepší, a to ze dvou důvodů. Jednak premiéra připadla na večer finále mistrovství světa ve fotbale a přiznávám, že přeladit se tehdy během pár minut z nervydrásajícího penaltového rozstřelu mezi Francií a Argentinou na frenetickou jízdu do hlubin nehynoucí sovětské duše nebylo úplně snadné. Druhý důvod je nicméně zásadnější. Za těch pět měsíců od premiéry je totiž zas o něco jasnější, jak prorocký kus napsal ukrajinský spisovatel začátkem devadesátých let o rozpadajícím se Sovětském svazu, který se přes svou agonii nehodlá vzdát touhy schramstnout další a další národy.

Přestože má hra dvě hodiny bez přestávky a v Moravském divadle diváci opravdu nejsou zvyklí na náročnější kusy, bylo vidět, jak skvěle se dokázali na děj okamžitě naladit a v sounáležitosti vydrželi až do konce. Možná za to mohla právě tahle symbióza, možná narůstající frustrace z víc než rok trvající brutální invaze Ruska na Ukrajinu, možná prostě jen větší sladěnost než při premiéře, každopádně mi přišlo, že teď v květnu se s inscenací více sžili i její aktéři. Zvlášť na Stanislavu Majerovi a Martinu Pechlátovi v titulní dvojjediné roli básníka Otty von F. bylo znát, že svou úlohu neberou pouze jako hereckou příležitost, ale také šanci vykřičet do sálu, co žere i je samotné.