Zachránilo mi to zadek

Pro Kateřinu Hanákovou si přišla sociální pracovnice do školy, když jí bylo dvanáct let, a odvedla ji odtud z rozhodnutí soudu do brněnského Klokánku. Trauma dívky, která místo domů za matkou šla ze školy do zařízení pro děti v nouzi, rozmělňovala nějaký čas naděje, že jde o dočasné opatření řešící nepříznivé okolnosti v rodině – otec odešel a matka byla psychicky nemocná – a že se snad dá brzy všechno do pořádku. Dnes je Kateřině třiadvacet let a až do svých osmnáctin se z ústavů nedostala, z Klokánku putovala do Dětského domova Dagmar v Brně.

Hluboké zranění dětí ze ztráty blízkých pak v jejich rané dospělosti doplní další těžký jev – opustí ústav, který je většinou jen málo naučí, jak obstát v běžném životě: neumějí si uvařit, nakoupit, sehnat bydlení, vyřídit úřední záležitosti, práci, neumějí hospodařit, a přitom se najednou ocitají samy za sebe ve světě, bez běžného polštáře rodiny a bez pokynů autorit, kterým byly zvyklé se podřizovat. Mnozí z lidí, kteří odejdou z dětského domova, skončí na ulici nebo v podřízeném vztahu k někomu, kdo je zneužívá. „Mnozí se snaží, ale řada lidí po odchodu z dětského domova neví, co má dělat, končí u drog nebo u rychlého výdělku v prostituci. Systém podpory nefunguje, mladí lidé odcházejí z dětského domova s holým zadkem, bez zázemí a bezradní,“ říká Kateřina Hanáková. „Já jsem měla velké štěstí a narazila mezi inzeráty na informaci o projektu Symbios, který mi zachránil zadek.“

To, o čem Kateřina Hanáková mluví, je v Česku unikátní projekt, jehož myšlenka vznikla na Masarykově univerzitě a zhmotnila se v roce 2019 v podobě domu sdíleného bydlení, v němž žijí pohromadě vysokoškolští studenti a mladí dospělí po odchodu z ústavní péče. Město Brno poskytlo projektu dům v Křenové ulici nedaleko centra a v něm vzniklo osm bytů 2+1 s mírným nájmem, v každém z nich žije jeden student vysoké školy a jeden mladý člověk po odchodu z dětského domova. Maximální doba pobytu je čtyři roky s možností prodloužení o pátý, pokud to okolnosti mladých lidí z domova nebo doba studia jejich spolubydlících vyžadují.

„Jsem za tu možnost velice vděčná, všem to pomáhá,“ líčí Kateřina. I ona začala po odchodu z domova a po maturitě studovat vysokou školu, studuje třetím rokem informatiku na Mendelově univerzitě. Kateřina stejně jako spousta lidí žijících v ústavu hned po dovršení osmnácti let chtěla odejít „na svobodu“, nepočkala ani – i když možné to bylo –, až dokončí maturitu. „Ale nikdo mě ani přemlouval. Dali mi osm tisíc na cestu a šla jsem,“ popisuje Kateřina. Měla přítele a šla k němu žít, vztah nevyšel a Kateřina, ještě stále na střední škole, neměla kam jít. „Měla jsem jen dva tisíce alimentů od otce, chtěla jsem dostudovat, ale byla jsem připravena jít pracovat. Tohle sdílené bydlení mi strašně pomohlo,“ říká.