Ze starých otlučených prasečáků na kraji vesnice se ozývá kvikot tisíců zvířat. Je slunné odpoledne, malými špinavými okénky se však dovnitř moc světla nedostane a v barácích panuje celé dny zlověstné přítmí. Prasečí farma v jihomoravských Malešicích patří zemědělské akciovce Pojihlaví a je jedním z tisíců českých „zařízení“, v jejichž budovách tráví svůj život snad nejzuboženější živočišné plemeno v zemi: několikamilionová populace zdejších jatečných vepřů. Jejich perspektiva je nulová. Zvířata stráví několik měsíců ve tmě na betonové podlaze a pak je náklaďáky převezou na smrt do některého z mnoha zdejších masokombinátů.
V prvním baráku za zrezivělou branou tráví čas plodné prasnice. Až do smrti jsou odsouzeny k nehybnému postávání a polehávání na speciálně vyhřívaném betonu. Těsné boxy jim nedají šanci aspoň jednou za život se otočit okolo vlastní osy. Pod nimi kvičí čerstvě narozená selata. Všichni samci s výjimkou plemenných chovů jsou brzy po příchodu na svět vykastrováni. Ocas se automaticky řeže oběma pohlavím: nedá se prodat a chovatelům se nelíbí, že mladá prasata si ho z dlouhé chvíle vzájemně okusují.
Vedle stojí barák pro dospělejší zvířata. Na betonové podlaze se pohromadě tísní stovky vepřů, rozdělených ploty do několika ohrad. Je tady o trochu víc místa než v „porodnici“, ale vykastrovaná zvířata potmě nijak zvlášť nedovádějí. Většina z nich se apaticky pohupuje nebo leží na zemi. „Prase je vyšlechtěné na maso a pohyb mu nesvědčí,“ vysvětluje s úsměvem mladý dozorce. „Při troše námahy hned dostane infarkt.“
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu