Prostor, kde nikdo není

Zdá se, že tu je nějaký problém s mou identitou. Nikdo ji však nedokáže najít, protože nikde není – ztratila jsem jakýkoli zájem mít nějaké já. Být někým vždycky znamenalo dostávat to za vinu,“ říká britská prozaička Rachel Cusk. A mimoděk možná vystihuje jeden z nejvýraznějších pocitů západní společnosti. Je vůbec někdo, kdo nemá problém s identitou?

Na jedné straně odmala slýcháme o nutnosti být autentičtí, originální a hlavně sví, tato nutnost však během života stále naráží na překážky: vlastní socioekonomické možnosti, tlak kulturních a společenských trendů, měnící se životní kontext a s ním nové nároky společnosti a vlastní představy životě. A s postupujícím věkem pak asi nejvíce na nepříjemné otázky: Kdo tedy vlastně jsem? Jak se ze mě takový člověk vůbec stal?

Individualizovaná společnost je ve středu zájmu sociálních věd minimálně od šedesátých let a její reflexi se nevyhýbá ani krásná literatura, především román. Před něj vlastně klade problém identity ještě větší výzvu než před sociology a psychology: o kom a jak vyprávět. Pomineme-li doznívající modernistické a postmodernistické formální experimenty či komerční čtivo, nelze si nevšimnout, že románová tvorba prodělala zajímavý obrat. Její ohnisko se posunulo od vyprávění událostí k záznamu jejich prožívání. Vše je zaznamenáníhodné, cokoli se dá reflektovat, nic není maličkost, nad níž by se dalo mávnout rukou. Všichni jsme paní Bovaryová.