Jak se žije ve vztahu s pravidelným odloučením

Když šestadvacetiletá Michaela otevírá dveře svého domu v Liberci, je to přesně čtvrt roku, co neviděla svého manžela. Ona a její tříletá dcera jsou teď na konci března s čekáním na opětovné shledání přesně v polovině. Manžel se právě pohybuje v rámci předsunutí východního křídla NATO na mezinárodní misi v Litvě. Není to první situace, kdy je dlouho pryč, a zároveň ani poslední. Ve vzduchu visí jasná otázka: Jak se v libereckém domku hledá recept na život v pravidelném odloučení?

Čtyři měsíce v roce

Seznámili se přes kamarády, a jak mladá žena ve svém obýváku se psem a tříletou dcerou batolící se kolem vzpomíná, nebyl to „žádný speciální příběh“. Už tehdy byl voják a Michaela s ním tak začala chodit už s tím, že ví, do čeho jde: že jednou za dva měsíce na několik týdnů kvůli cvičení nebude doma a že naopak o Vánocích se může spolehnout na to, že si vybere dovolenou a doma bude. „První rok s dcerou to bylo v klidu, normálně jsme fungovali,“ říká Michaela.

To byl rok 2019, a jak už dnes víme, za rohem na Česko i na svět čekaly dvě zásadní a po sobě jdoucí události: nejdřív to byla pandemie a vzápětí ruská invaze na Ukrajinu. Obojí pak mělo logicky dopad na vytížení armády, a Tomáš tak ihned po vypuknutí pandemie začal pracovat v nemocnici. „Kde všude byl a jak dlouho, už mi trošičku splývá,“ říká Michaela a současně vzpomíná, že v jeden moment měl být například pryč týden, takže v den očekávaného návratu připravila jídlo, uklidila a těšila se, že se znovu uvidí. Poté ale napsal, že mu nasazení prodloužili o pět dní, pak o další týden, „a takhle se to vleklo asi šest týdnů“. Když se zase vrátil, musel být týden v karanténě a po jejím skončení opět pomáhal v přetížených špitálech. „Takhle jsme žili, s přestávkami na normální rodinný život, celé dva roky,“ vzpomíná Michaela.