A teď patříte nám, navždy

U hranice města natírá četa na bílo velkou zděnou uvítací bránu s nápisem Cherson. „A už je náš Cherson krásný,“ libuje si pracovník údržby městských parků Vjačeslav při pohledu na čerstvě opravenou bránu, která ještě před pár dny nesla stopy těžkých bojů stejně jako všechno okolo. „Teď ještě abychom se z toho všeho vzpamatovali my.“ 

Od vytlačení ruských okupantů z města uplynuly čtyři měsíce. Těch předešlých osm, než odtud ukrajinští vojáci nepřítele vyhnali, činí z Chersonu místo, jehož obyvatelé už zažili to, co Putin slibuje celé Ukrajině a po ní i velkému kusu východní Evropy. Vědí, jaké to je, když k tobě domů vjede Rusko na tancích a řekne ti: Odteď tady všechno včetně tebe patří mně a tak už to zůstane navěky. 

Zničit hřivnu

Šlo to rychle: z Krymu to do Chersonu není daleko a už za pět dní po začátku plnohodnotné války stála ruská ozbrojená kolona ve městě. Lidé z Chersonu tam stáli proti ní a pak pravidelně každý den vycházeli na náměstí u radnice, v rukou ukrajinské vlajky a cedule s nápisy, že Cherson je Ukrajina. Putinovi vojáci po nich stříleli plynovými granáty. Ve zdech domů, kam dopadly, zůstávaly prohlubně. Lidé se na náměstí báli, chodili tam s tím, že mohou zemřít. „Ale když je vás hodně pohromadě, bojíte se méně,“ vzpomíná na tu dobu mladý muž Stanislav Kovalenko, který před válkou spoluvlastnil v Chersonu kavárnu. Protesty k ničemu nevedly, hodně obyvatel z města postupně odjelo. Naopak Rusko se v Chersonu zabydlovalo a strach se mezi lidmi rychle šířil. Viděli čím dál zřetelněji, proti čemu stojí. Kolem cest vedoucích z Chersonu stála u krajnic nahodile rozstřílená auta, i ta s prosebným upozorněním – „Děti“. 

Se Stanislavem Kovalenkem se scházíme v kavárně kousek od náměstí. On sám svůj podnik už nemá, zůstaly z něj jen trosky po lednovém dělostřeleckém ostřelování. I teď v půli března se ve městě ozývají výbuchy. Ukrajinská armáda sice město loni v listopadu osvobodila, ale Rusko se stáhlo jen za Dněpr a na město denně pálí z levého břehu. K hovoru se přidává Natalija Kraska. Pracovali spolu se Stanislavem před válkou a pracují i teď. Natalija je ředitelkou organizace, která pomáhá ženám a dětem vystaveným domácímu násilí. Za okupace se oba proměnili v aktivisty, kteří sháněli a rozváželi pomoc lidem – hlavně jídlo a léky. 

Zpočátku za okupace ještě fungovaly obchody s ukrajinskými zásobami, ale hodně obchodníků z města odjelo. Někteří dali obsah svých skladů k dispozici dobrovolníkům k rozdání. „Orkové běžně přicházeli k lidem do obchodů s automaty v ruce a přikazovali, aby jim prodavač vydal peníze,“ říká Stanislav. „Kradli i zboží.“ Natalija a Stanislav museli svou činnost skrývat. „Okupanti měli cíl to tady ovládnout, vozili z Krymu ruské potraviny, začali pouštět do oběhu rubl, chtěli vytlačit ukrajinskou měnu, dobrovolníci s ukrajinskými potravinami pro ně byli konkurence,“ říká Natalija Kraska. Přejmenovali ukrajinský řetězec s potravinami z ATB na ABC. Odvezli z obchodů samoobslužné moderní pokladny – nevěděli, k čemu jsou, ale byly kovové a kov sbírali, kde se dalo. Na co, to se Chersonští nikdy nedozvěděli.

„Na kurýry, co vozili pomoc, stříleli, hodně dobrovolníků zavřeli, spousta je jich dodnes nezvěstných. Hodně kurýrů a dobrovolníků zastřelili,“ říká Natalija. Útočiště pro své humanitární středisko našli během okupace ve Stanislavově kavárně: v kuchyni tam třídili a odtud tajně rozváželi domácnostem jídlo a nemocnicím léky. Stanislav naoko zaměstnal řadu lidí jako kavárníky, aby měli krytí. Časem už bylo možné přivážet pomoc do Chersonu jen po loďkách. „Od srpna už to nešlo ani tudy, smrt byla jistá. Od srpna už jsme museli být na ruském zboží,“ říká Natalija. Stanislav kulhá. „To nic, po válce půjdu na operaci,“ mává rukou, „poškodili mi nerv.“