Ve světě Járy Cimrmana a Marka Bendy

Zvyšme platy ve společenských a humanitních vědách. To je přání řady akademiků, děkanů, odborníků, kteří správně připomínají, že příjmy nejlépe kvalifikovaných lidí v těchto vědách jsou tak nízké, že se jimi nedá uživit. Problém je dlouhodobý a zatím se nikdo neměl k tomu, aby se situace změnila. Důvodů k tomuto vyčkávání je více, zmiňme dva, které mají obecný přesah.

V Česku často platí zvláštní variace zvykového práva. Když něco platilo včera, tak to má platit i zítra. Změna je útok na svět, který známe. Takže když se před lety nepřímo akceptovalo, že jsou důležitější tzv. přírodní vědy, musí to tak zůstat i nadále. Tento druh myšlení vidíme kolem sebe bohužel příliš často. Ať už je debata o dopravě, ekonomii, vzdělávání či společnosti, táhneme si s sebou závaží představ, že ideální svět vypadá tak, jaký byl, když jsme se narodili. Stačí si promluvit s učiteli, jak rodiče lpí na studijních postupech, kterým byli kdysi sami vystaveni. Nebo se pustit do debaty o cyklistice. Tady jsme se neposunuli od časů Járy Cimrmana, který menšinový charakter přepravy na bicyklech zachytil ve hře Záskok: „V době, kdy bylo jízdní kolo v západní Evropě přepychem horních deseti tisíc, u nás aparátem podivínů a v carském Rusku pouze předmětem vášnivých debat v anarchistických kroužcích, používal Cimrmanův umělecký soubor bicyklu zcela běžně.“

Tradice nemá být zakonzervování toho, co známe. K tradici patří i poznání, že svět se mění a my se musíme měnit s ním. Nejenže musíme, ono nám to i prospívá. Kvalita zdravotní péče, technologií, cestovatelských prostředků, lidských práv, poznání o fungování světa, vesmíru, lidského chování… Tolik věcí se zlepšilo a tolika věcem rozumíme lépe než naši předkové.

Druhá věc, která s tím souvisí, je obecné vnímání humanitních oborů. Shodou okolností se na sítích minulý týden objevil úryvek z podcastu s Markem Bendou, který před třemi lety natočil publicista Ondřej Tesárek. Benda v něm varuje před „pokrokáři“ a dodává: „Vysoké školy dneska produkují takové množství studentů všech možných úplně obskurních oborů, které neučí ničemu jinému, než jak nepřemýšlet o světě a jak se s tím nezabývat. Jako všechny ty různý sociology, politology, gender studies, tyhle nesmysly. Produkuje to strašné množství osob, které podle mě jsou v životě úplně k ničemu, ale jenom přemýšlejí, jak to rozbíjet.“

Dejme stranou, že například Andrej Babiš by s takovým vykreslením premiéra Petra Fialy (politolog) souhlasil, ale věcně je to samozřejmě nesmysl. Česko potřebuje zásadně odborníky, kteří nám pomohou porozumět společnosti, jevům, které kolem nás probíhají. Zejména politici by měli být (a mnozí naštěstí jsou) vděční za to, že mají díky nim analýzy či výzkumy, které jim pomáhají při rozhodování.

Je tu však ještě jeden širší rozměr, který v šedesátých letech popsal filozof a disident Václav Černý, když se znepokojením sledoval, jak totalitní režim klade důraz na přírodní vědy a devastuje ty humanitní. Lidé s tímto vzděláním totiž často hrají roli veřejných intelektuálů a podle Černého vytvářejí „společenství kultury“, které má za cíl „svobodné hledání pravdy o člověku a lidském světě a úsilí o spravedlivý soud o lidech a jejich světě“. Bez lidí, kteří rozumějí třeba Číně, mluví arabsky, chápou lidskou psychologii, zkoumají sociální nerovnosti, připomínají historické souvislosti, nemůže naše hledání pravdy uspět. Ostatně náš stát v roce 1918 založil sociolog.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor